V rubrice "Zrození hvězd" už jsme si řekli, že hvězdy vznikají ve středu prachových a plynových mračen, kde se, díky gravitaci, tato hmota postupně zhušťuje. Rotace pak zapříčiní vznik silné odstředivé síly, která tento oblak zploští z podoby velké koule do tvaru rotujícího disku. Díky gravitaci pak roste tlak i teplota ve středu tohoto oblaku a vzniká prahvězda. Prahvězda je dost hmotný objekt a tak disponuje i velkou gravitační silou. To souvisí s tím, že v jejím nitru panuje obrovský tlak a kde je obrovský tlak, tam je i vysoká teplota. Při dostatečném tlaku a teplotě se může z jakéhokoli objektu stát na jistý okamžik hvězda. Při takových podmínkách jsou totiž jednotlivé atomy nuceny rychle se pohybovat v omezeném prostoru a  tak se může stát, že se dvě jádra atomů srazí. Obě jádra jsou díky protonům kladně nabitá a vzájemně se odpuzují - podobně jako dva kladně nabité póly magnetu. Gravitační síla prahvězdy však dokázala tuto odpudivou sílu překonat, a když se tak stalo, zažehla se v jejím nitru termojaderná reakce a vznikla hvězda. Začne spalovat vodík a přeměňovat ho na helium, přičemž vzniká velké množství čisté energie a to zejména ve formě světla a tepla.

 

V okamžku, kdy hvězda spustí termojadernou reakci, vstoupí na tzv. hlavní posloupnost. Jedná se o jakousi oblast v grafu, poblíž které se nachází většina dnes pozorovatelných hvězd. Je to křivka , která vymezuje vztah mezi svítivostí (jasností) hvězdy a její teplotou. V této oblasti tráví hvězdy většinu svého života a i Slunce zde pobude nejméně deset miliard let.

 

Ačkoliv nám Slunce připadá jako objekt nesmírně velký, je to hvězda poměrně malá. To dopomohlo k tomu, aby nebyl zas takový problém, vytvořit na svých planetách podmínky vhodné k životu (tedy minimálně na jedné z dnes již jen osmi planet). Sluneční teplota i svítivost se mění ve velkém časovém měřítku a tak i teplota na planetách, které kolem ní obíhají, můžou být stálé. Hvězdy, které se nacházejí na hlavní poslouposti, tak znamenají ideální podmínky pro život takový, jaký známe. Hvězdy malé jako Slunce pak vedou dlouhý život -někdy i desítky miliard let a dávají tak životu spoustu času na to, aby se vyvinul do složitějších a inteligentnějších podob. Jakmile však tyto hvězdy spálí většinu svých zásob vodíku, stávají se z nich nekompromisní zabijáci kteří spálí vše, co bylo doteďka v obyvatelné zóně.

 

Slunce stále ještě vodík spaluje -nachází se tedy v hlavní posloupnosti a víme, že ještě více než pět miliard let vodík spalovat bude. Až jí však začne vodík docházet, začnou se dít velké změny. Když totiž podobným hvězdám začne docházet vodík, zastaví se i jaderné rakce v jejím nitru a gravitace začne v životě hvězd hrát opět velkou roli. Jádro hvězdy se začne silou gravitace smršťovat a tak prudce vzroste jeho teplota a jádro začne se syntézou helia na těžší prvky -zejména pak uhlík a kyslík. Silně se zahřeje i vrstva ležící nad jádrem (kde ještě nějaký ten vodík zbyl) a tak se začne i se syntézou vodíku ve vrstvě mimo jádro. To má za následek to, že Slunce mnohonásobně zvětší svůj objem, avšak jeho hmotnost zůstane zachována. Kvůli nárůstu objemu však poklesne jeho teplota a tím se změní i jeho barva, která se přesune do oblasti oranžové až červené -stane se z něj rudý obr, jehož příběh však už vypráví jiný rubrika.

Zajímá vás vesmír ? Přidejte se k mé skupině na facebooku.