Oblaka druhu cirrus patří mezi oblaka nejvyššího patra troposféry. Oblaka tohoto druhu tvarem připomínají řasy, tenká a přímá (případně i zakroucená či různě stočená) vlákna. Slunce skrz ně snadno prosvítá, a tak jsou tato oblaka vždy světle zbarvena a nezanechávají stín. Při západu slunce zůstávají tato oblaka slunečním světlem osvětlena nejdéle, takže zatímco na všechna ostatní oblaka se již promítá zemský stín, oblačnost cirrus září růžovými barvami.



Altocumulus (grey) + cirrus (red) clouds

 

Jakožto typičtí zástupci oblak nejvyššího patra troposféry, jsou tato oblaka tvořena výhradně ledovými krystalky. Na obloze tak někdy můžeme pozorovat zajímavé optické jevy, které jsou způsobeny lomem a odrazem světla v ledových krystalcích - jde o tzv. halové jevy. Přítomnost ledových krystalků je typická pro všechna oblaka nejvyššího patra - pro oblaka cirrus, ale i cirrocumulus a cirrostratus. Protože jsou oblaka druhu cirrus na obloze často rozmístěna nahodile a nespojitě, nebývají halové jevy na takových oblacích úplné, ale jedná se spíše o části oblouků. Typickým příkladem halového jevu na oblaku druhu cirrus může být boční slunce nebo cirkumzenitální oblouk – jedny z nejvýraznějších halových jevů.

 

 

Parhelium

Halový jev, tzv. boční slunce, na oblaku druhu cirrus

 

 

Část cirkumzenitální oblouku na oblaku druhu cirrus

 

 

 

Oblaků cirrus existuje celá řada. V první řadě bych zmínil cirrus fibratus – pravděpodobně vůbec nejsnáze identifikovatelná variace. Oblaka cirrus fibratus poznáme podle jejich přímé, vláknité podoby. 

 
Cirrus fibratus

Cirrus fibratus

 
 
 

Velmi fotogenický je cirrus fibratus radiatus. Tato oblaka mají podobu vláken zdánlivě se sbíhajících v jednom bodě. Jde o podobný efekt, jaký pozorujeme u železničních kolejí - ve skutečnosti jsou oblaka orientována rovnoběžně. 

 

Cirrus fibratus radiatus

Cirrus fibratus radiatus při západu slunce

 
 

Často se můžeme na obloze setkat s oblačností typu cirrus uncinus, která se od typu fibratus liší zahnutým či háčkovitým zakončením.

 

Jinou variací je cirrus intortus. Tato oblaka mají podobu stočených až různě chaosovitě smotaných vláken.

Cirrus uncinus intortus

Cirrus intortus

Relativně vzácným a neméně fotogenickým je cirrus vertebratus, který tvarem velmi často připomíná rybí kostry - páteř a nebo třeba ptačí peří. Vláknitá oblaka v takovém případě vybíhají vcelku symetricky po obou stranách oblaku.

 

Cirrus vertebratus

Cirrus vertebratus

Velmi zajímavou variantou je cirrus cumulonimbogenitus. Jak tento poněkud krkolomný název napovídá, vznikají primárně z bouřkového oblaku cumulonimbus. Ten sahá až do nejvyššího patra troposféry, kde rozvíjí svou ohromnou kovadlinu. Po určité době se však i bouřkový oblak nutně musí rozpadnout. Nejvíce nestabilní je jeho základna, a tak se relativně často můžeme v letních měsících setkat s relikty bouřkových oblak v podobě izolovaných zbytků kovadlin. Ty se řadí mezi tzv. oblaka "orphan anvil" nebo lépe cirrus cumulonimbogenitus.

 

Cirrus cumulonimbogenitus (orphan anvil)

Cirrus cumulonimbogenitus

Díky své vláknité struktuře patří oblaka druhu cirrus mezi jedny z nejkrásnějších. Jsou často ozdobou jarní či letní oblohy a nikdy z nich nevypadávají srážky. Jen vzácně se můžeme setkat s tím, že z nich vypadávají ledové krystalky a my pak pozorujeme tzv. virga – tedy jakousi variací srážkových pruhů. Jednotlivé částice (v tomto případě krystalky ledu) se však vypaří ještě než dopadnou na zemsky povrch.

Pokud pozorujeme oblaka cirrus tak blízko sebe, že je již nelze od sebe rozlišit, hovoříme již o oblaku druhu cirrostratus.