Mariner

Program Mariner byl řízený americkou vesmírnou agenturou NASA, jehož účelem byl průzkum nejbližších planet (Merkuru, Venuše a Marsu) automatickými sondami.

Průzkum planet měl být prováděn při průletu, případně z oběžné dráhy planet. Vyšší technická úroveň oproti dřívějším programům umožňovala lépe stabilizovat sondy v prostoru a díky vývoji stále silnějších nosných raket si mohly sondy dovolit více přístrojů.

Program uskutečněný v období roku 1962 až 1973 byl splněn dobře. Z deseti vyslaných sond jich celkm osm dosáhlo cíle a poskytlo Zemi cenné fotografie a údaje ze všech tří cílových planet.

 

Mariner 10

Tato sonda primárně určená k výzkumu Venuše byla poslední z řady projektu Mariner. Mariner 10 odstartoval 3. listopadu 1973 -o jeho vynesení se postarala raketa Atlas Centaur D-1AR. Tato sonda byla jednou z prvních, které využily takzvaný gravitační prak. Let přímo k Venuši by vyžadoval velké množství paliva a vysokou únikovou rychlost od Země, postupné zrychlování sondy pomocí gravitačního vlivu planet sondě umožnilo dosáhnout cíle s menšími nároky na vloženou energii. Díky vhodně zvolenému manévru tak sonda nejen že proletěla kolem Venuše, ale později i třikrát kolem Merkuru.

Při průletu kolem Merkuru se počítalo s tím, že sonda potvrdí obecné předpoklady o tom, že Merkur je vyprahlá planeta s neaktivním jádrem. Přítomnost vody, nebo atmosféry se nepředpokládala kvůli malé hmotnosti planety a blízkosti ke Slunci.

Mariner zpočátku tyto teorie potvrdil. Na prvních snímcích byl vidět krátery posetý nevýrazný povrch a naměřené teploty kolem 400 stupňů Celsia předchozí teorie jen potvrzovaly. Případná přítomnost vody, nebo života se zdála být nadobro vyloučena, vždyť rozdíly mezi osvětlenou a neosvětlenou částí planety, díky přítomnosti jen velice řídké atmosféry, dosahují až 700 °C. Překvapením však bylo naměřené magnetické pole planety. Tento objev musel vést k úplnému přehodnocení představy o geologickém složení Merkuru. Doposud se totiž předpokládalo, že se jedná o čistě kamennou planetu, ztuhlou ne moc dlouho po svém vzniku a podobnou pozemskému Měsíci. Předpokládalo se, že Merkur díky své velikosti nebude schopen udržet tekuté jádro v takové velikosti, aby dokázalo vyvinout dostatečné magnetické pole. Objev magnetosféry tak předpověděl, že rozvrstvení planety bude složitější. Magnetosféra Merkuru dosahuje 1% síly zemského magnetického pole. Může se to jevit jako málo, ale opak je pravdou. Merkur se otáčí velmi pomalu a tato pomalá rotace by při standardně velkém jádře neměla být schopná vyvinout tak silné magnetické pole.Vědci proto předpokládají, že jádro planety je neúměrně velké vůči její velikosti. Samotný tuhý plášť je naopak zřejmě nezvykle tenký. Odhaduje se, že jádro představuje až 75% průměru planety.

Při jednom z průletů zaznamenaly přístroje velice řídkou atmosféru. Ta se skládá především z helia, které sem dovál sluneční vítr. Planeta zřejmě kdysi měla hustší atmosféru, ale stejně jako v současnosti přináší sluneční vítr hélium, v minulosti většinu atmosféry odvál. Mariner však nebyl dostatečně přístrojově vybaven, aby mohl určitě přesné složení atmosféry, to učinil až MESSENGER.

Mariner 10 nakonec kolem planety proletěl třikrát a odeslal na Zemi přes sedm tisíc snímků. Zmapoval tak 45% povrchu planety s rozlišením 4 km až 100 metrů na pixel. Po posledním obletu zůstala planeta na dlouhých třicet let osamocena. Mise Marineru ukázala, že další sonda k planetě bude muset být mnohem lépe vědecky vybavena, aby o Merkuru prozradila mnohem více. Trvalo však dlouho, než se začal rodit projekt MESSENGER, který si kladl za cíl usadit se na orbitě Merkuru a díky svému bohatému vědeckému vybavení, planetu mnohem lépe prozkoumat.