Voyager

Sondy Voyager

S nápadem vyslat kosmické sondy k velkým planetám přišel již v roce 1965 Gary Flandro. Spočítal, že v 70. letech bude vhodné postavení planet k uskutečnění ambiciózní Grand Tour sluneční soustavou, při níž by se zkoumal Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Další podobná konstelace planet nastává vždy až za dlouhých 176 let a NASA se tak rozhodla využít příležitosti a uskutečnit tento smělý projekt. Původní plán počítal s vypuštěním jedné sondy k Jupiteru, Uranu a Neptunu, druhé pak k Jupiteru, Saturnu a Plutu. Existovala dokonce i varianta se třemi sondami. Ve všech případech však museli kosmičtí průzkumníci, stejně jako odborníci na Zemi, vydržet nejméně 12 let, než budou splněny všechny cíle jejich cesty. 

 

Následující desetiminutové video (+pěkná hudba) zachycuje cestu těchto dvou sond sluneční soustavou. 

 

Škrty v rozpočtu NASA způsobily radikální omezení mise na "pouhé" zkoumání Jupiteru a Saturnu. Vlastní sondy vznikly na základě rozpracovaných sond Mariner 11 a Mariner 12 určených původně také ke zkoumání dvou největších planet naší sluneční soustavy. Celý program dostal příznačný název Voyager, což můžeme do češtiny přeložit jako mořeplavec nebo cestovatel. První odstartoval, trošku paradoxně, Voyager 2, a to 20. srpna 1977. O dva týdny později, 5. září 1977, ho následoval Voyager 1. 

 

Hlavními úkoly obou Voyagerů bylo u každé planety zkoumat dynamiku, strukturu a složení atmosféry, dále pak zjistit morfologii a složení jejich měsíců. Současně s tím byly zpřesňovány již známé údaje o každé planetě, jako jsou rozměry, hmotnost, tvar, počet měsíců a informace o případných prstencích. Opomenuta nemohla být ani oblast výzkumu magnetického pole a distribuce energetických částic. Všem těmto úkolům bylo přizpůsobeno vědecké vybavení sond Voyager, které nesou celkem jedenáct experimentů. 

 

 

Prvním cílem byla největší planeta sluneční soustavy Jupiter. Oba Voyagery kolem něj proletěly v roce 1979 a učinily řadu objevů. Vůbec poprvé byly pozorovány Jupiterovy prstence, o kterých se do té doby nevědělo a nebyly zachyceny ani na snímcích ze sond Pioneer 10 a 11. 

 

 

Ohromujícím bylo zaznamenání činných sopek na měsíci Io. Ten se stal po Zemi teprve druhým kosmickým tělesem, na kterém byly pozorovány aktivní vulkány. 

 

Jejich projevy jsou tak bouřlivé, že řadí Io k nejaktivnějším objektům ve sluneční soustavě. Gravitační asistence Jupiteru umožnila oběma sondám vydat se směrem k Saturnu. Nejdříve k němu dorazil Voyager 1 v listopadu 1980 a Voyager 2 ho následoval v srpnu 1981. Byla pozorována velmi složitá struktura Saturnových prstenců a propojení celého systému planeta-měsíce-prstence. Jedna významná událost si dokonce vynutila změnit dráhu sondy Voyager 1 oproti původním plánům - objevená atmosféra na měsíci Titan byla lákavým cílem. Navedení sondy k blízkému průletu kolem Titanu však způsobilo, že se Voyager 1 připravil o možnost navštívit Pluto. 

U Saturnu se cesty obou mořeplavců rozdělily. Sondy byly ve výborném stavu, a tak se jejich mise prodloužily. Voyager 1 se po průzkumu Saturnu vydal směrem ven ze sluneční soustavy, zatímco Voyager 2 zamířilo k Uranu, kterou v té době ještě žádná kosmická sonda nezkoumala. K největšímu přiblížení Voyageru 2 k Uranu došlo 24. ledna 1986. Objeveno bylo celkem deset nových měsíců, do té doby jsme jich u Uranu znali pouze pět. 

Přístroje také zaznamenaly přítomnost magnetického pole. Za zmínku stojí i měsíc Miranda, objevený v roce 1948. Může se pyšnit titulem nejzvláštnějšího tělesa sluneční soustavy.

 

Miranda má kamenné jádro a její kůra je tvořena převážně z ledu. Na povrchu můžeme pozorovat útvary, které svými rozměry nemají na Zemi obdoby. Zlomy a kaňony, jimiž je povrch doslova protkán, mají v některých případech hloubku až 20 kilometrů. 

 

Po průletu kolem Uranu se Voyager 2 vydal k Neptunu, k němuž se nejvíce přiblížil 25. srpna 1989. Neptunova rodina měsíců se rozrostla, a Triton s Nereidou dostaly šest nových sourozenců objevených právě díky sondě Voyager 2. Podobně jako u Jupiteru a Saturnu byly i na Neptunu pozorovány polární záře, které známe ze Země. Jejich mohutnost a složitá struktura je však dalece překonávaly. Překvapením se stalo objevení velké bouře podobné té, jakou známe na Jupiteru pod názvem Velká rudá skvrna.

Na Neptunu byla pojmenována jako Velká tmavá skvrna a je velká přibližně jako naše Země. Šance, že by se Voyager 2 vydal dále k Plutu byla teoreticky možná, ale trajektorie nutná pro gravitační manévr by procházela skrz Neptun což, jak je asi všem jasné, nebylo možné. 

 

Mise obou Voyagerů pokračovaly. Postupně se čím dál více vzdalovaly od Slunce a zkoumaly meziplanetární prostor. Voyager 1 překonal v prosinci 2004 rázovou vlnu slunečního větru, což je místo na okraji sluneční soustavy, kde přestává mít dominantní vliv sluneční vítr a nastupuje vítr hvězdný.

Tato oblast se nachází asi 85 AU od Slunce (1 AU je přibližně 150 milionů km). V říjnu 2007 proletěl rázovou vlnou i Voyager 2. Nyní se obě sondy pohybují v oblasti tzv. Heliopauzy. Předpokládá se, že v roce 2020 budou energetické zdroje sond natolik vyčerpané a slabé, že již nebude fungovat žádný palubní přístroj, sondy budou označeny za "mrtvé" a jejich mise ukončeny. 

 

I když sondy již nebudou funkční, pořád budou směřovat ven z naší sluneční soustavy k jiným hvězdám a možná i jiným planetárním systémům. Po vzoru sond Pioneer 10 a 11 byla i na Voyagery umístěna poselství inteligentním mimozemským bytostem. V tomto případě již nešlo pouze o plaketu se základními údaji, ale o pozlacenou gramofonovou desku obsahující množství informací o Zemi a lidech. Celkem na ní je analogově zaznamenáno 115 obrázků zachycujících náš každodenní život, anatomii člověka a základní definice matematiky a chemie. Následují zvukové ukázky projevů přírody, zvířat, lidí a strojů lidmi vyrobených. Nechybí ani ukázky hudby, od etnické až po staletími ověřenou klasiku.  Gramofonová deska s poselstvím je uložena v obalu z ultračistého izotopu uranu 238. Schránka tak funguje jako časová značka a jde podle ní určit, kdy byla sonda vypuštěna. Na povrchu je navíc zobrazen návod na sestavení fonografu nutného k přehrání desky.

Desky navrhl Carl Sagan, významná to osoba..

Voyager 1 proletí za 40 000 let ve vzdálenosti 1,6 světelných let od bezejmenné hvězdy AC+79 3888 ze souhvězdí Žirafy a Voyager 2 za 296 000 let proletí ve vzdálenosti 4,3 světelných let kolem hvězdy Sirius v souhvězdí Velkého psa. Posledním záznamem jsou pozdravy v 55 jazycích. Mezi nimi je dokonce i čeština! A jakoupak zprávu že jsme to mimozemským bytostem poslali? 

 

A užasné fotografie, které jsou nahrané právě na této desce, můžete najít zde.. určitě stojí za to si je prohlídnout.

 

 

 

Zdroje:

http://www.rozhlas.cz/leonardo/vesmir/_zprava/439559

http://sagansense.tumblr.com/post/56163106697/the-issue-isnt-just-the-amount-of-water-required

www.aldebaran.cz/sondy/sondy/77_VOYAGER_1_2.html

http://photojournal.jpl.nasa.gov/