Giuseppe Piazzi kdysi se svým dalekohledem objevil hvězdu, která se oproti všem ostatním hvězdám pohybovala po obloze mnohem rychleji. Tento objekt dostal název Ceres. Astronom William Herschel pak po objevu dalšího takového objektu v roce 1802 navrhl, aby byly podobné objekty řazeny do nové kategorie vesmírných objektů - mezi tzv. asteroidy (tzn. hvězdě podobný).

 

Asteroid 2012 DA14 Speeds Away (NASA, Marshall, 02/15/13)

několika-hodinový snímek asteroidu 2012 DA14 (pro lepší představu o pozorování asteroidů)

Image credit: NASA/MSFC/MEO

 

Čas plynul, a během padesáti let bylo objeveno už 30 takovýchto objektů. Při pozorování neměly tyto objekty žádnou velikost - jevily se (podobně jako hvězdy a narozdíl od planet) jen jako pouhé světelné body. Jejich pohyb po obloze však odpovídal pohybu planet ve sluneční soustavě. Teprve když byla zjištěna velikost, vzdálenost od Slunce a také skutečná role těchto objektů. Původní pojmenování "asteroid" tedy "hvězdě podobný" dle astronomů bohužel dostatečně nevystihoval jejich skutečnou podobu - a tak je čekalo zařazení do nové kategorie vesmírných objektů. 

 

Asteroids

srovnání velikostí některých známých planetek (Vesta dosahuje zhruba průměru 500 km)

Credit: NASA/JPL-Caltech/JAXA/ESA

 

 

 

Největší ze zdejších těles (Ceres) dosahuje velikosti jen zhruba 1000 km, tři menší objekty (Vesta, Pallas a Hygiea) méně než 600 km a nespočet zbývajících objektů pak ještě menších rozměrů. Astronomové je tedy zařadili mezi tzv. "minor planets" (tedy malé planety - v češtině je nazýváme jednoduše planetky). Všechny z nich jsou ale součástí rozsáhlé struktury, která se nachází mezi oběžnými drahami Marsu a Jupitera - tvoří tzv. hlavní pás planetek.

 

 

Struktura je to velmi řídká až téměř úplně prázdná. Planetek se zde sice nachází nespočet, ovšem jak již bylo nastíněno, dosahují ve vesmírném měřítku zanedbatelných velikostí (až na pár výjimek) a navzdory akčním filmům jsou i objekty v tomto pásu dosti osamocené (vzdálenosti mezi jednotlivými planetkami jsou obrovské). Srážku s takovým zanedbatelným objektem jako je planetka bychom však jistě nechtěli zažít. Proto se i přes velké obtíže, které vyhledávání dosud neobjevených planetek obnáší (a které lze přirovnat snad jen k hledání jehly v kupce sena v absolutní temnotě), se po nových a potenciálně nebezpečných objektech tohoto typu neustále pátrá.

 

 

Dnes už víme, že planetky bychom našli i za drahou Neptuna, kde byl objeven další pás planetek - Kuiperův pás. Jedná se o ekvivalent hlavního pásu planetek, ovšem mnohem větší. Víme také, že planetky mohou mít své vlastní měsíce a patrně i prstence. A ačkoliv se některé z nich tváří jako planety (zejména ty větší planetky z kategorie trpasličích planet), nemůžeme je mezi skutečné planety počítat. Často se v souvislosti s trpasličími planetami hovoří o Plutu. Vemte si ale například planetku Ceres. Byla objevena mnohem dříve než Pluto a oba objekty jsou si z hlediska tvaru a velikosti vcelku podobné. Pokud bychom ponechali Pluto mezi planetami, museli bychom započítat nejen Ceres, ale i několik dalších podobných objektů. Buďme tedy rádi, že máme planet jen 8.

 

 

Do následujícího katalogu bylo zařazeno několik nejznámějších a nejzajímavějších planetek hlavního pásu. Zvláštní skupinou planetek jsou trpasličí planety, které jsou dost hmotné na to, aby je jejich vlasntní gravitace zformovala přibližně do tvaru koule. Ještě zvláštnějším typem planetek jsou dále trojani - tělesa, která dlouhodobě setrvávají na stabilní oběžné dráze poblíž planet v tzv. Langrangeových bodech (místech, kde se vyrovnává gravitační působení hmotných objektů - nejznámější jsou Jupiterovy trojani).

Hlavní pás planetek

Nejvíc známých planetek se nachází mezi drahami Marsu a Jupiteru v tzv. hlavním pásu planetek. Některé planetky se opakovaně přibližují a nebo dokonce přímo křižují oběžnou dráhu Země. Výzkum takovýchto objektů by tedy měl být na prvním místě, pokud nechceme dopadnout podobně, jako dinosauři. Uklidnit nás může fakt, že v současné době neustále probíhá monitorování sluneční soustavy a mnoho planetek už dobře známe. K 1 lednu roku 2006 bylo zaznamenáno celkem 305 224 planetek. Přesto se z vesmírné temnoty může vynořit zcela nová, donedávna neviditelná, planetka. Planetky však mohou být i užitečné - například jako cenný zdroj surovin.

 

 

Planetky jsou pozůstatky prvotního materiálu, ze kterého se před 4,6 miliardami let utvořila sluneční soustava. Část známých asteroidů je pravděpodobně také pozůstatkem mohutných srážek kosmických těles. I přes obrovské množství planetek, není jejich celková hmotnost zrovna veliká. Předpokládá se, že pokud by se veškerý materiál stlačil do jediného tělesa, vznikla by koule o průměru přibližně 1500 km, což je méně než polovina velikosti našeho Měsíce. Jen šestnáct planetek má průměr větší než 240 km, nejmenší známé objekty lze velikostí přirovnat k pozemským balvanům.

 

Galileo Gaspra Mosaic

planetka 951 Gaspra - snímek pořídila sonda Galileo ze vzdálenosti 5 300 km v roce 1991.

By NASA [Public domain], via Wikimedia Commons

 

 

Studium planetek se však nezastavilo jen u pozorování ze Země. Byly vyslány družice, které měly pátrat po nebezpečných objektech z oběžné dráhy, ale i meziplanetární sondy. Díky sondě Dawn například, která se pohybovala v blízkosti planetek Ceres a Vesta, máme i první "blízké" snímky těchto objektů.

 

Asteroid Vesta

Credit: NASA/JPL-California Institute of Tecnology, processing 2di7 & titanio44

 

Velké množství planetek bombardovalo Zemi, Měsíc i ostatní tělesa sluneční soustavy v minulosti a i dnes k takovým srážkám stále dochází. Bylo by pošetilé myslet si, že k nim nemůže dojít i v budoucnu.

Zajímá vás vesmír ? Přidejte se k mé skupině na facebooku.