Pojďme se společně podívat na to, kde by se v naší soustavě mohl vyskytovat život. Vezmeme to pěkně popořadě a já se pokusím ke každému příkladu najít nějaký článek a obrázky a nějak to pak inteligentně sepsat.

 

Začneme na planetě Zemi. Život na této planetě je pro nás samozřejmostí, ale stále je pro nás jednou velkou neznámou. Vůbec nevíme kde se tu vzal a někteří vědci nad úctihnodnou adaptací života na extrémní podmínky nevěřícně kroutí hlavou. Nacházíme bakterie i na těch nejdrsnějších místech a pokud se podíváme pod pevninu, můžeme zde najít zkamenělé pozůstatky těch nejpodivnějších forem života, jaké jsme vůbec mohli kdy vidět.

 

O vzniku života toho celkově mnoho nevíme, máme totiž jen jeden vzorek a tím je naše modrá planeta. Definovat přesné podmínky vzniku života jen na základě znalosti jeho vývoje na jedné planetě lze jen dost obtížně. Přesto dnes víme, že za svou existenci vděčíme mimo jiné Měsíci, jenž stabilizuje osu rotace a oběžnou dobu Země. Stejně tak můžeme děkovat Jupiteru. Jupiter odchytává velkou část komet, přilétající z vnějších částí Sluneční soustavy a chrání tak život na Zemi. Je ale pravdou, že v roce 2007 zveřejnili astronomové studii, podle které naopak Jupiter i dost velkou část komet „posílá“ směrem do naších končin. Kdyby však byl Jupiter o něco menší a měl hmotnost jako Saturn, dopadalo by na Zemi mnohem více kometárních jader.   I přesto Země zažila několik vesmírných bouraček s planetkami a kometami. Důsledky kolizí s několikakilometrovým kosmickým poutníkem byly vždy katastrofální. Najednou došlo k masovému vymírání rostlinných i živočišných druhů. Nejznámější příklad se nepochybně odehrál na konci druhohor, kdy následkem dopadu planetky do oblasti dnešního poloostrovu Yucatán vyhynuli dinosauři (některé studie dokonce mluví o dvou planetkách).

 

Krátce po svém vzniku byla Sluneční soustava plná malých, přesto nebezpečných těles. Ty postupně dopadaly i na tehdy velmi mladou Zemi. Velké bombardování skončilo asi 700 milionů let po vzniku našeho planetárního systému. Příčinou může být změna oběžných drah Jupiteru a Saturnu. Obří planety se zřejmě vzdálily od Slunce a ovlivnily dráhy Uranu a Neptunu. Ti zase svou gravitací „povyhazovali“ značné množství těles Kuiperova pásu ven ze Sluneční soustavy. Vývoj života na této planetě mohl bezpečně odstartovat. Co o tomto životě víme ? Všechny dosavadní poznatky by bylo velice těžké shrnout do krátkého textu -dostatečně vám to snad přiblíží následující video:

A podobné formy života lze možná najít i na jiných místech ve sluneční soustavě (a ještě mnohem dál), nemusí tomu být jen planeta Země. Co když na Marsu (o kterém se teď hodně mluví jako o místě, kde existovaly oceány) kdysi existoval život podobný tomu, který byl kdysi dávno na Zemi ? Nebo něco úplně jiného, co z naší planety neznáme ? Co když tam budeme provádět podrobný výzkum, a najdeme něco, co nám odpoví na spoustu otázek, které bychom si předtím ani nedokázali položit ? Nemyslíte že by to stálo za průzkum ?

 

Otázkou života na Rudé planetě se zabývali lidé ještě dlouho před prvními kosmickými sondami. Již v polovině 17. století byly s pomocí dalekohledů pozorovány polární čepičky, u kterých bylo pozorováno jejich zvětšování a zmenšování v závislosti na ročním období. Později, v 18. století, se na základě pozorování Williama Herchela začalo předpokládat, že podobně jako na Zemi i zde dochází ke střídání léta a zimy. V polovině 19. století přišli astronomové se závěry, že Mars má i další podobné vlastnosti jako Země (například velmi podobnou délku marsovského dne, či sklon rotační osy umožňující střídání ročních období podobně jako na Zemi, ale s dobou, která je přibližně dvakrát delší než ta pozemská). Z pozorování se začalo usuzovat, že je možný výskyt tekuté vody na povrchu Marsu a že tmavší oblasti na povrchu by mohly být moře, či dokonce oceány.

 

V roce 1854 předložil William Whewell teorii, že se na Marsu nacházejí moře, pevnina a pravděpodobně i mimozemský život. Hlavní zájem o marťanský život započal na konci 19. století, následovaný teleskopickými pozorováními objevujícími Marsovské kanály prvně pozorovanými italským astronomem Giovannim Schiaparelliem v roce 1877. Na základě těchto pozorování bylo sepsáno mnoho knih.  V knihách je rozvíjena teorie, že kanály jsou dílem staré rasy inteligentních Marťanů, kteří se snaží s jejich pomocí přivádět vodu z oblastí pólů do vysychajících oblastí v okolí rovníku. Myšlenka byla později částečně použita pro sci-fi dílo Válka světů od H. G. Wellse vydané v roce 1897 pro příběh pojednávající o marťanské invazi na Zem unikající z umírajícího Marsu a válce s lidmi.

 

V roce 1894 začal americký astronom William Wallace Campbell provádět spektroskopické analýzy atmosféry Marsu, které prokázaly, že atmosféra neobsahuje žádnou vodní páru a ani kyslík. V roce 1909 se Mars nacházel v nejlepší pozorovací pozici vůči Zemi od roku 1877, což díky využití dokonalejších teleskopů znamenalo jasné důkazy, že kanály na Marsu ve skutečnosti neexistují a že se jednalo pouze o optický klam. Definitivní pád této teorie přinesla první globální mapa planety pořízená sondou Mariner 9 v roce 1972.

 

Pojďme si teď ale shrnout všechny realistické poznatky současné astronomie a toho, co od tohoto světa můžeme očekávat v oblasti výskytu života podobného tomu na Zemi.

 

Poznání historie Marsu nasvědčuje, že se po jeho vzniku na povrchu nacházela hustá atmosféra a kapalná voda, která možná tvořila i celoplanetární oceán pokrývající převážnou část severní polokoule. Dle současné teorie o vzniku života tím byla splněna základní podmínka, která mohla vytvořit obyvatelnou zónu na povrchu a umožnit tak vznik primitivního života. Na druhou stranu proti vzniku života hovoří fakt, že tyto příznivé podmínky trvaly pouze dočasně, v současnosti je téměř všechna voda na Marsu zmrzlá a Mars je neustále bičován nebezpečným zářením ze Slunce, protože atmosféra, kterou v současnosti disponuje, ho před ní nedokáže ochránit. Slabá magnetosféra a extrémně tenká atmosféra, veliké výkyvy teplot, ukončení současné vulkanické činnosti a bombardování povrchu meteory nedávají v současnosti příliš mnoho nadějí, že by život (pokud se vyvinul) mohl přežít do dnešních dní, i když vědci na Zemi jsou neustále překvapování podmínkami, za kterých může život přežívat (radioaktivita, život v naprosté temnotě, život bez dýchatelného kyslíku, atd.). Na Marsu není žádná tektonická činnost, čili by se na některých místech dokázaly zkameněliny udržet po velmi dlouhou dobu. Do současnosti bylo hledání života na Marsu neúspěšné a nepřineslo žádný jednoznačný důkaz, který by život zcela jasně potvrdil. Pokud by došlo k objevení života na Marsu, znamenalo by to značnou revizi pohledu na život ve vesmíru. Život na dvou planetách ve sluneční soustavě by znamenal, že život je mnohem četnější, než si myslíme, a není tak vzácný, jak si myslíme. Představu o Marsu jako o obyvatelné planetě krásně zachycuje následující obraz:

 

Mars tak nabízí jako nejpravděpodobnější tu možnost, že na něm mohl život existovat velmi dávno. Pokud ale mluvíme o životu ve sluneční soustavě, nemusíme se bavit pouze o Marsu a jeho nadějné minulosti. Na jednom z jupiterových měsíců Europě by dokonce mohl existovat život i dnes. Vědci se domnívají, že hluboko pod krustou ledu se nachází velký oceán, možná hostící podmínky pro život. Není to žádné sci-fi. Celou teorii o velkém oceánu podporuje celá řada faktů, jako například radarové snímky, které odhalily dutiny ve vrstvách ledu. Plánuje se už dokonce sonda, která by tento měsíc měla hlouběji prozkoumat. Pojďme si opět shrnout vše, co o tomto světě víme.

 

Europa je jedním ze čtyř velkých Jupiterových měsíců. Je jen o něco menší než náš Měsíc a patří tak mezi 6 největších měsíců sluneční soustavy. Europa také patří mezi tělesa s nejhladším povrchem ve sluneční soustavě. Na základě četnosti impaktních kráterů na povrchu se zdá, že celý povrch je velice mladý a aktivní. Odhaduje se, že věk povrchu měsíce je pouze 20 až 180 miliónů let. Na povrchu tohoto měsíce najdeme  trhliny, které mohou být tisíce kilometrů dlouhé a desítky kilometrů široké. Nejpřijímanější teorie o jejich vzniku naznačuje, že trhliny vznikly pravděpodobně popraskáním ledové kůry v důsledku série erupcí teplejšího ledu směrem k povrchu, který pak oslabil povrchový led a umožnil vznik prasklin. Jednalo by se o proces, který by se velmi podobal vzniku a existence středooceánských hřbetů na Zemi. Vzhledem k tomu, že Europa má k Jupiteru vázanou rotaci a tedy má přivrácenou k planetě stále stejnou stranu, musely by mít praskliny pravidelnou strukturu v určitých snadno předvídatelných směrech. Nicméně pouze nejmladší praskliny mají tuto orientaci, starší praskliny jsou nahodile orientované, což vede k závěru, že se povrch měsíce pohybuje jinou rychlostí než vnitřek. Rozdílné rychlosti jednotlivých částí by nebyly možné, kdyby byl led pevně uchycen k podloží, což naznačuje existenci kapalné vrstvy mezi ledem a horninou.

 

Z toho, co víme o životu na Zemi můžeme říct, že ikdyž většina organismů dýchá kyslík, existují i bakterie, které ke svému životu kyslík nepotřebují. Tyto organismy nezávislé na kyslíku jsou tak velkou nadějí pro možný život na Europě. Zjistilo se, že Europa má atmosféru poměrně bohatou na kysík. Molekuly kyslíku by pak mohly pronikat až do oceánu, takže by teoreticky mohly vytvořit i vhodné prostředí pro organismy, které by kyslík potřebovaly k životu. Oproti pozemskému "stylu" získávání energie ze slunečního záření se ale na Europu musíme podívat z jiného pohledu. Hluboko pod vrstvami ledu je nejspíš tma, a i tak je tento měsíc od Slunce poměrně daleko. Předpokládá se, že život na Europě by byl nejspíše jen ve formě bakterií, které by žily poblíž geotermálních oblastí, jelikož by zde měly dostatek energie pro život. Navíc, pokud by byl oceán na Europě příliš studený, biologické procesy známé ze Země by nemohly probíhat. Kdyby byla voda na Europě příliš slaná, dokázaly by zde přežít pouze extrémně odolné organismy. Život na tomto měsíci tak zatím nelze ani potvrdit, ani vyvrátit. Budeme si muset počkat na přílet sondy v roce 2026, která se usadí na oběžné dráze Europy, a která by nám mohla přinést víc informací. Později snad vyšleme sondu i do případného oceánu hluboko pod vrstvami ledu a tato sonda by nám pak mohla odpovědět na otázku života na Europě.

 

V roce 2006 Robert T. Pappalardo z Laboratory for Atmospheric and Space Physics při Univerzitě Colorado řekl:



   "Strávili jsme mnoho času snažením se pochopit, jestli byl Mars dříve obyvatelný pro život. Europa je pravděpodobně obyvatelná i dnes. Potřebujeme to potvrdit… ale Europa potenciálně má všechny předpoklady pro život… ne před několika miliardami let… ale i dnes."

 

Dalšího měsíčního kandidáta, který má možná vhodné podmínky pro život, najdeme poblíž druhého největšího plynného obra sluneční soustavy, který se může pyšnit svými nádhernými prstenci. Ano, je řeč o planetě Saturn. Měsíc Enceladus, který tuto planetu obíhá, je velmi zajímavým místem. Opět si ho trochu přiblížíme a podíváme se na to, jak je na tom s obyvatelností.

 

Mezi planetárními tělesy sluneční soustavy drží Enceladus jeden zajímavý rekord, má nejvyšší albedo -odráží až 99% dopadajícího slunečního světla a je tedy „bělejší“ než list papíru. Enceladus má velmi řídkou atmosféru. Stejně jako většina ostatních Saturnových měsíců má i Enceladus vázanou rotaci a kolem vlastní osy se otočí jednou za 32 hodin 53 minut. V blízkosti měsíce objevila sonda Cassini také zvýšenou koncentraci prachových částic.

 

Enceladus je poměrně malý (má průměr pouhých 505km). Jeho povrch se skládá převážně z ledu. Na ledovém povrchu lze rozpoznat nejméně pět různých typů terénů -četné deformace, trhliny a prolákliny, ale jen málo kráterů, mnohé přetvořené plastickým tečením povrchových vrstev měsíce. Největší kráter má průměr asi 35 km. Přesto jak malý tento měsíc je, vykazuje rozsáhlou geologickou aktivitu. Tu vyvolávají patrně slapové síly planety Saturn, podobně jako u Jupiterova měsíce Europa. Protože vliv slapových sil by nestačil k roztavení ledu, domnívají se vědci, že nitro Encelada musí obsahovat i jiné těkavé látky s nízkým bodem varu.  První snímky měsíce pořídila během průletu kolem Saturnu sonda Voyager 1 v prosinci 1980, ale snímky s lepším rozlišením (umožňující jeho vědecké zkoumání) získal až Voyager 2 v srpnu 1981.

 

Intenzivní průzkum Encelada má nyní v programu sonda Cassini. Měření magnetického pole v blízkosti Encelada odhalilo přítomnost iontů, pravděpodobně ionizované vody. Další průlety této sondy prokázaly, že v oblasti jižního pólu existuje tektonická struktura (tzv. Tygří drápy), z které vyvěrá relativně velmi teplý materiál. To dává naději, že minimálně část ledového příkrovu je pod povrchem natavena (zřejmě slapovými silami).

 

Tygří drápy:

 

Sonda Cassini také zjistila, že se na malém měsíci nachází atmosféra a že z jeho povrchu do vesmíru tryská voda. Tyto gejzíry navíc obsahují složité organické sloučeniny včetně propanu, etanu a acetylenu.

Gejzíry vody na Enceladu:

 

Teorie, které předpokládají život na Enceladu, počítají s podpovrchovým jezerem vody v kapalném stavu, nacházejícím se pod povrchem jižní polární oblasti měsíce. Klíčovou otázkou z astrobiologického hlediska je, zdali by tento případný vodní rezervoár již mohl existovat dostatečně dlouhou dobu na to, aby se v něm vyvinul život. Podle povrchových změn v této oblasti však lze jeho výskyt usuzovat i na několik stovek milionů let.

 

Pokud výtrysky pocházejí z podpovrchového jezera, pak je také z hlediska možnosti života důležité, zda je voda dostatečně bohatá na látky, u kterých předpokládáme, že jsou nutné k fungování ekosystému. Zajímá nás hlavně amoniak (čpavek) a soli. Prozatím v gejzírech nebyla detekována žádná sůl, avšak voda v gejzírech může pocházet z horních vrstev podpovrchového jezera, které jsou v podstatě bez solí. Spodní vrstvy mohou být naopak na soli bohaté. Ani amoniak zatím zaznamenán nebyl, ale několik geofyzikálních argumentů jeho přítomnost naznačuje například tekutost vody, nebo zaznamenaná přítomnost dusíku, který by mohl pocházet z amoniaku. Je možné, že amoniak je v jezeře přítomen, avšak než se dostane výtrysky na povrch, je rozkládán na molekuly vodíku a dusíku. Také bychom měli počítat s tím, že naopak vysoká koncentrace amoniaku může mít toxický efekt, který může být pro život nepříznivý.

 

Na Enceladu přichází v úvahu pouze ekosystémy na slunečním světle naprosto nezávislé. Na Zemi byly zatím nalezeny pouze tři takto fungující ekosystémy. Z informací, které dosud máme o Enceladu a podmínkách, které na něm panují, se zdá, že by tento měsíc opravdu nositelem života být mohl. Nebyl by to však život takový, jak jej z naprosté většiny známe z naší planety a který ke svému fungování potřebuje sluneční světlo.

 

Naše teorie se obvykle opírají o znalosti, které jsme získali zkoumáním ekosystémů na Zemi. Jinde však život může být založen na zcela jiných principech, o kterých zatím nic nevíme. Hledáme tak život podobný tomu, co známe, proto v nás vzbuzují takový zájem zprávy o detekci organických molekul, které by mohly být právě organického původu. Naše otázky dnes už nesměřují pouze k tomu, zdali je i jinde než na naší planetě život možný, ale spíše téměř hladově pátráme po jeho známkách na jiných vesmírných tělesech v přesvědčení, že není důvodu, proč by život nemohl existovat i jinde. Stačí ho už jen nalézt. Nalezení a potvrzení života i mimo Zemi se zcela jistě postará o velký rozruch jak mezi vědci, tak i laiky. Bude to jeden z největších vědeckých objevů všech dob a dostaneme nás tak do nové kapitoly lidstva. Zdá se, že tato událost je již za dveřmi a že se tak ještě za našeho života dočkáme velkého objevu.

 

Možná vás to teď potěší, ale ještě nejste na konci tohoto článku. Ve sluneční soustavě máme ještě minimálně jeden měsíc, který možná hostí život. Tento měsíc najdeme opět poblíž této překrásné planety -tentokrát se jedná o měsíc Titan. Pojďme si tento svět, podobně jako ty předchozí, trochu nastínit:

 

Saturnův největší měsíc Titan je jediným známým objektem ve Sluneční soustavě kromě Země, na jehož povrchu existují oblasti zaplněné kapalinou. Při velmi nízké teplotě povrchu Titanu (kolem -179°C) touto kapalinou není voda, ale kapalný metan a etan. Více než stovka jezer je pozorovatelná v okolí severního pólu měsíce Titan, zatímco v blízkosti jižního pólu bylo objeveno jen několik malých jezer. Titan má atmosféru, obsahující velké množství dusíku, a na jeho povrchu se nachází značné množství organických sloučenin. Výzkum tohoto Saturnova měsíce je pro vědce důležitý už jen proto, že se velmi podobá Zemi v době, kdy na jejím povrchu vznikal život. Podle nových výsledků má Saturnův měsíc Titan dokonce ochranou vrstvu, která je analogií pozemské ozonové vrstvy a chrání povrch před škodlivým zářením z vesmíru. V praxi to znamená potvrzení současného názorového proudu, podle kterého se Titan velmi podobá ranné Zemi a má s naší mateřskou planetou mnoho společného. V poslední době se rovněž konečně diskutuje o možnostech primitivního života na povrchu měsíce. Novým objevem šance případného života mírně stouply.


Sluneční záření zde rozkládá metan na uhlík a vodík. Tyto prvky reagují s dusíkem a dalšími „směsi“, které vytvářejí charakteristickou naoranžovělou barvu atmosféry měsíce. Dusík tvoří až 98,4% atmosféry tohoto měsíce.

 

Kůru Titanu tvoří vodní led -za teplot kolem -180˚C je led tak tvrdý, jako nerosty na Zemi. Podle nejnovějších poznatků se zdá, že zde existuje síť kanálů a dokonce i jezer, ve kterých proudí kapalné uhlovodíky. Podle analýzy odražených radiových signálů se zdá být pravděpodobné, že pod povrchem je ukrytý globální oceán vody s příměsí čpavku.

 

Snímek byl pořízen na základě dat získaných palubním radarem sondy Cassini v červenci 2009 a v lednu 2010. Při zpracování bylo několik snímků složeno dohromady. Na základě analýzy pořízených snímků vědci určili, že v minulosti se zde rozkládalo moře na ploše větší než 475 x 280 km a jeho hloubka pravděpodobně dosahovala několika stovek metrů. V současné době má jezero Ontario Lacus rozměry zhruba 235 x 80 km a jeho největší hloubka se odhaduje na 10 metrů.

 

„Jedna z nejzáhadnějších otázek týkající se moří a jezer na Titanu zní, zda se v nich mohou vyskytovat exotické formy života,“ říká Jonathan Lunine (Cornell University, Ithaca, New York). „Vznik plovoucího uhlovodíkového ledu poskytuje příležitost pro zajímavé chemické reakce na styčné ploše mezi kapalnou a tuhou látkou, což je rozhraní, které mohlo být velmi důležité i pro vznik pozemského života.“

 

Vědci zatím nemají definitivně zjištěno, jakou barvu má metanový led na Titanu. Předpokládají však, že by mohl být bezbarvý, tak jako pozemský led, snad nepatrně zbarvený do hnědočervena působením zdejší atmosféry.

 

Titan je v mnoha ohledech Zemi nejpodobnější kosmické těleso ve Sluneční soustavě. Nalezneme na něm mraky, kontinenty, jezera, organické sloučeniny a možná dokonce i déšť. Přesto se ale obě tělesa na první pohled značně liší. Tam, kde je na Zemi skála, je na Titanu led a v jezerech není voda ale metan. Vědci ale nevylučují přítomnost podpovrchového vodního oceánu. Titan je po Enceladu a Europě třetím měsícem ve Sluneční soustavě, u kterého nelze vyloučit přítomnost podpovrchových zásob vody.

 

V roce 1984 výzkumný tým, jehož členem byl i známý astronom a spisovatel Carl Sagan, vytvořil adenin, jednu z pěti základních složek DNA a RNA v prostředí, které je velmi podobné podmínkám na Titanu. Energie byla dodávána využitím elektrických výbojů, napodobujících blesky v atmosféře. K tomu, aby se adenin jako základní kámen DNA objevil na povrchu Titanu, potřebuje zdroj tepla. Tím mohla být dávná vulkanická činnost nebo dopad meteoritu. Život na Titanu tedy teoreticky mohl v minulosti dostat šanci. I když jen na dobu určitou. V budoucnu bude mít Titan o zdroj tepla postaráno. Zářivý výkon Slunce začne stoupat a z naší mateřské hvězdy se stane rudý obr. Zatímco vnitřní planety to bude stát život, na Titanu se oteplí.Někteří astrobiologové se pouštějí do značných spekulací, podle kterých by mohly na Titanu existovat primitivní organismy, jenž dýchají vodík, živí se organickými sloučeninami a vylučují metan. Pro podobné domněnky zatím neexistuje ani ten nejmenší důkaz. Titan však zůstává v hledáčků astrobiologů stejně jako Enceladus, Europa nebo Mars.

 

A abych nebyl tolik lakomý a nenechal vám tu jen pár objektů, s teoretickou nadějí že na nich existoval/existuje/bude existovat život, rozhodl jsem se započítat do tohoto článku tak trochu i komety. Zajímavý článek na toto téma jsem našel na zpravodajském serveru iDNES.cz, kdy v březnu roku 2012 napsali:

"Vědci vyrobili v pařížských laboratořích minikometu v teplotě kolem minus 200 stupňů Celsia a ve vzduchoprázdnu. Umístili na ní prvky jako fluorid hořečnatý, vodu, čpavek a metanol, které navíc ozářili ultrafialovými paprsky, tedy tak, jak by na ně ve volném vesmírném prostoru působilo Slunce.

Po deseti dnech se na povrchu minikomety vytvořilo několik mikrogramů umělých organických látek. Pomocí nejmodernější techniky výzkumníci identifikovali na 26 druhů aminokyselin, z nichž jedna obsahuje složení, které je základem pro peptidové nukleové kyseliny (PNA), tedy předchůdce deoxyribonukleové kyseliny (DNA), která je nositelkou genetické informace prakticky všech organismů.

První aminokyseliny byly zjištěny na meteoritech už v 60.
letech, ale vědci si dlouho nebyli jistí, zda si je kameny donesly z vesmíru, či se s nimi dostaly do kontaktu až po dopadu na Zemi."

A abych navázal na začátek tohoto článku tak ještě dodám, že jedna z teorií o tom, jak se na Zemi mohl vyvinout život je právě ta, že sem byly zárodky života dopraveny nějakou kometou.

 

 

Zdroje:

http://burningdezires.wordpress.com/2012/06/06/about-life-universe-and-everything/

http://www.exoplanety.cz/2009/03/13/rozhoduji-o-zivote-komety/

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivot_na_Marsu

http://cs.wikipedia.org/wiki/Europa_%28m%C4%9Bs%C3%ADc%29

http://cs.wikipedia.org/wiki/Enceladus

http://en.wikipedia.org/wiki/Enceladus_%28moon%29

http://zpravy.ihned.cz/c1-56803300-na-saturnove-mesici-enceladus-muze-byt-zivot-sonda-cassini-objevila-gejziry-vody

http://www.aldebaran.cz/bulletin/2010_16_enc.php

http://www.astro.cz/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Titan_(m%C4%9Bs%C3%ADc)

http://www.exoplanety.cz/2009/06/30/titan-a-zivot/

http://www.exoplanety.cz/2009/09/15/titan-ma-svou-verzi-ozonove-vrstvy/

http://technet.idnes.cz/francouzi-vytvorili-umelou-kometu-vznikly-na-ni-zarodky-zivota-php-/tec_vesmir.aspx?c=A120312_213543_tec_vesmir_kuz

Zajímá vás vesmír ? Přidejte se k mé skupině na facebooku.