Bakalářská práce: Paleontologie svrchní jury na Hádech u Brna.

Vlastní práce

Zveřejnění proběhne na konci května tohoto roku.

Rešerše



MASARYKOVA UNIVERZITA

Přírodovědecká fakulta

Ústav geologických věd

 

 

 

 

 

 

 

Paleontologie svrchní jury na Hádech u Brna

Rešerše

 

 

 

 

 

 

 

Vypracoval: Petr Hykš

Vedoucí páce: Mgr. Tomáš Kumpan, Ph.D.

 

 

 

Brno 2017

Obsah

1 Obecná charakteristika jury 2

2 Výskyt jury na území ČR 3

2.1 Platformní pokryv 4

2.1.1 Jihovýchodní svahy Českého masivu 5

2.1.2 Brněnská jura 6

2.1.3 Jura v Moravském krasu 6

2.1.4 Oblast lužického nasunutí 7

2.2 Jura v Západních Karpatech 8

2.2.1 Magurská jednotka 8

2.2.2 Krosněnská jednotka 8

3 Historie výzkumů jury u Brna 9

3.1 Švédské šance 9

3.2 Stránská skála 9

3.3 Bílá hora 9

3.4 Hády 9

4 Geologie a stratigrafie lomu Hády 10

5 Literatura 12

 

1 Obecná charakteristika jury

Jura je geologický útvar, který spadá společně s triasem a křídou do éry mezozoika (obr. 1). Období jury začalo před asi 200 miliony lety a skončilo před asi 145 miliony let (Cohen et al., 2013). Rozlišujeme juru spodní, střední a svrchní (chronostratigraficky) nebo ranou, střední a pozdní (geochronologicky). Dle charakteru hornin byla dříve jura členěna na lias („černá jura“), dogger („hnědá jura“) a malm („bílá jura“) (Chlupáč et al. 2011). Všechny tyto možnosti členění jsou navzájem ekvivalentní. Dále se jura dělí na stratigrafické stupně (hettang-tithon; obr. 1).

 

Obr. 1 – Stratigrafická tabulka (upraveno podle Cohen et al. 2013)

 

Pro začátek období druhohor byla charakteristická přítomnost superkontinentu Pangea, ve kterém byla soustředěna většina tehdejší souše. Ten se v období střední jury rozpadl na severní a jižní část – kontinenty Laurasii a Gondwanu. Vznik a postupné rozšiřování nové oceánské kůry mezi těmito kontinenty mohlo způsobit, že právě v období střední jury došlo ke globálnímu zvýšení hladiny moře (Price 2009). Moře v období jury proniklo i na Český masiv a zanechalo zde autochtonní sedimenty platformního pokryvu. Během největší jurské transgrese ve střední juře (callov) pronikl na Český masiv oceán Tethys (od JV) a téměř současně došlo i k rozšíření epikontinentálního moře z opačné strany (od SZ). V tomto období zřejmě vznikla průnikem obou moří tzv. moravská úžina, která ve směru JV-SZ protínala Český masiv (obr. 2). K regresi došlo až v juře svrchní (tithon) (Eliáš 1981).

 

Obr. 2 – paleogeografická mapa oblasti mezi Laurasií a Gondwanou v období svrchní jury, 150 Ma (Blakey 2011)

Z celého mezozoika máme jen málo přímých důkazů o přítomnosti ledu na pólech a jde tak možná o nejdéle trvající teplé období fanerozoika (Price 1999). Jura byla jediným geologickým obdobím, v jehož sedimentárních záznamech nebyly nalezeny známky o jediném zalednění globálního rozsahu (Menzies 2009). Jurské klima bylo dlouho považováno za velmi stabilní a neměnné. Novější práce (Price 1999; Cecca et al. 2005) naznačují, že i období jury bylo narušeno několika chladnějšími obdobími. Případná zalednění však byla jen krátkodobá a jen málo rozsáhlá.

2 Výskyt jury na území ČR

Obecně lze říci, že míst, kde v rámci České republiky vystupují jurské horniny na povrch, není mnoho. Především v okolí Brna na některých elevacích dosud vzdorují jurské vápence erozi lépe, než některé horniny v okolí. V Moravském krasu se sedimenty jury vyhnuly úplné erozi zřejmě díky své příhodné pozici podél zlomů (Bubík a Gilíková 2013). V severních Čechách byly vyzdviženy z podloží sedimentů křídy lužickým zlomem (Chlupáč et al. 2011). Nemalá část sedimentů jurského stáří leží také pod příkrovy Západních Karpat. Součástí příkrovů Západních Karpat je i alochtonní jura.

2.1 Platformní pokryv

Platformní pokryv zahrnuje sedimenty, jejichž uložení proběhlo na již stabilním horninovém podloží, které nebyly během horotvorných procesů zcela přetvořeny a nebyly transportovány na velké vzdálenosti. V rámci Českého masivu řadíme k platformnímu pokryvu horniny svrchního karbonu a mladší. Autochtonní jura dnes vystupuje na povrch zejména na jižní Moravě (v okolí Brna a Olomučan) a v severních Čechách, kde jsou výchozy soustředěny podél lužického nasunutí (obr. 3).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 3 – vyznačení výchozů autochtonní jury, přilehlých měst a obcí (upraveno podle Cháb et al. 2007)

 

Kromě vyznačených lokalit se s jurskými horninami můžeme setkat také např. v okolí Svitav, Znojma, Prostějova, Třebíče a Moravského Krumlova. Zde byly nalezeny valouny jurských karbonátů a silicitů v mladších sedimentech křídy a neogénu (Eliáš 1981). Výskyty těchto valounů nelze přehlížet, protože se může jednat o jediné hmatatelné důkazy původně mnohem většího rozsahu jurského moře, než jsme dnes schopni interpretovat ze studia pouze klasických lokalit. Například Dvořákem (1956) byly v okolí Moravského Krumlova na bázi miocénních sedimentů nalezeny až několikatunové rohovce a rohovcové brekcie, které srovnal s materiálem Moravského krasu a zjistil, že jsou totožné. Podobné výskyty uvedli i další autoři z různých lokalit. Detailně tyto záznamy shrnul a doplnil Eliáš (1981), který vynznačil na mapě naleziště jurských valounů společně s jurou u Brna, u moravského krasu a na severu Čech. Eliášovu mapu převzal Suk (1984), vyznačil v ní předpokládané hranice mezi pánevním vývojem, karbonátovou platformou, šelfovou lagunou a souší a vytvořil tak paleogeografickou rekonstrukci maximálního rozsahu moře ve svrchní juře na Českém masivu (obr. 4). 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 4 – rekonstrukce maximálního rozsahu jurského moře na Českém masivu v období max. transgrese

upraveno podle Eliáš (1981) in Suk et. al. (1984)

 

Nálezy valounů dle Eliáše (1981) dokládají, že jurské moře bylo rozsáhlejší, než se předpokládalo. Uvedl, že oblast mezi Moravou a severozápadem Čech byla patrně v období jury tektonicky oslabena, čímž mohlo dojít k postupu šelfového moře ještě hlouběji do vnitrozemí. Obě oblasti mohly být propojeny. Právě touto úžinou docházelo dle Eliáše (1981) k výměně fauny mezi boreální a tethydní oblastí. Pokud skutečně tento průliv s dosud nejistou dobou svého vzniku a plošného rozsahu existoval, pak byla většina jurských sedimentů šelfové laguny ze sedimentárního záznamu smazána erozí a zůstala zde do dnešní doby jen jurská klastika v sedimentech mladších. 

 

2.1.1 Jihovýchodní svahy Českého masivu

Většina sedimentů platformní jury dnes leží na jihovýchodě ČR, na tzv. jv. svazích Českého masivu, kde dosahuje nejvyšší mocnosti (Eliáš 1981). Sedimentace jurských vrstev, převážně vápnitých jílovců a různých typů vápenců, zde začala v období střední jury (svrchní bajok – bathon). Podle Eliáše (1981) roste mocnost jurských sedimentů směrem na JV, kde dosahuje více než tisíc metrů. Nejvýchodnější část platformní jury řadil k pánevnímu vývoji, u kterého vytyčil neritické až batyální, nedostatečně provzdušněné prostředí. 

Ve 40. letech 20. století byly jurské sedimenty zastiženy ve vrtech hloubených v karpatské předhlubni. Další cenné informace o do té doby skrytých výskytech byly získány při vrtných průzkumech spojených s ložisky uhlovodíků v 70. letech. Nejstarší jurské sedimenty byly nejlépe zdokumentovány na území Rakouska. Jedná se o sedimenty grestenské skupiny. Na jižní Moravě byly podobné výskyty nalezeny jen lokálně, neobsahovaly úplný sedimentární záznam a byly označovány jako vrstvy divácké. Při snaze o litostratigrafické propojení sedimentů na j. Moravě se sedimenty v Rakousku byly divácké vrstvy spolu s dalšími sedimenty klastického a klasticko-pelitického vývoje přiřazeny ke grestenské skupině a byly dále uváděny již jako grestenské jílovce a pískovce (mocnost asi 60 m). Ty zde měly neostře přecházet do nadložních nikolčických pískovců a dolomitů v jejich nadloží (asi 250 m). Po nich následovala sedimentace druhého cyklu, uložení klentnického peliticko-karbonátového souvrství (Adámek 1986). Bázi tvoří vranovické vápence a dolomity (asi 270 m), na kterých sedimentovaly až 1500 m mocné mikulovské slínovce a vápence. Následně došlo k usazení vápenců a slínovců kurdějovských (400 m). Sled jurských hornin ukončily ernstbrunské vápence (120 m), jejichž sedimentace skončila až ve spodní křídě (berrias) (Adámek 2005).

 

 

2.1.2 Brněnská jura

V   okolí  Brna   (obr. 5)   leží   jurské  sedimenty

oxfordského stáří na zvrásněných devonských vápencích, případně na horninách brněnského masivu. Jsou zde zastoupeny především vápence facie šelfové laguny a karbonátové platformy. Sedimenty šelfové laguny byly doloženy na Bílé hoře a v lomu Hády. Šelfová laguna navazovala na okolí Olomučan a rozprostírala se patrně dál na západ. K facii karbonátové platformy byly zařazeny Švédské šance a Stránská skála. Největší mocnost jury je uváděna na Stránské skále. Dle Eliáše (1981) dosahovala více   než   padesáti   metrů.  Historie   výzkumů jury u Brna a geologie lomu Hády bude popsána níže. 

j

                   Obr. 5 – jurské lokality v okolí Brna a Olomučan                                                                                                                                              

                             (upraveno podle Cháb et al. 2007) 

                                                                                                                                     

2.1.3 Jura v Moravském krasu

Další relikty jurských sedimentů se vyskytují v okolí Olomučan, Rudic, Babic a Habrůvky v Moravském krasu. Podloží jurských sedimentů tvoří horniny brněnského masivu (proterozoikum), případně lažáneckých vápenců (devon). Na nich leží sedimenty jurské, jejichž mocnost dosahuje zhruba 50 metrů (Eliáš 1981). Úplné erozi se sedimenty v Moravském krasu vyhnuly zřejmě díky své příhodné poloze podél zlomů blanenského prolomu (Bubík a Gilíková 2013). Nejlépe jsou prostudovány jurské sedimenty u Olomučan. Pokrývají plochu asi 2,5 km2. Stratigrafií se zde zabýval již Uhlig (1881), který za jurské považoval i rudické vrstvy. Ty sice obsahují fosilie jurského stáří, ale redeponované. K usazení těchto vrstev došlo až ve spodní křídě a stáří rudických vrstev je tedy křídové. Mikrofosilie a mikrofacie zde zpracovali Hanzlíková a Bosák (1977). Studiem foraminifer a biostratigrafií jury u Olomučan se nejnověji zabývali Bubík a Gilíková (2013), kteří vymezili tři vrstevní členy. Biodetritické vápence (callov), vápnité spongolity spolu s vrstevnatými rohovci (oxford) a mikritové vápence (oxford).

 

2.1.4 Oblast lužického nasunutí

Jediné lokality v Čechách, kde jurské sedimenty vystupují na povrch, jsou vázány na lužický zlom. Sedimenty jury a permu byly v okolí obcí Brtníky, Doubice, Kopec a Kyjov (obr. 6) vyzdviženy nad mladší, křídové sedimenty a spočívají na nich v obráceném vrstevním sledu. Vrtný průzkum vedený v české křídové pánvi v podloží křídy žádné další výskyty sedimentů jury neodhalil (Chlupáč et al. 2011).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 6 – vyznačení obcí na severu Čech, v jejichž blízkosti leží jurské lokality (upraveno podle Cháb et al. 2007)

 

Mikrofaciální členění sedimentů jury zde detailně popsal Eliáš (1981). Svou pozornost věnoval především lůmkům na jižním úpatí Vápenného vrchu (sv. od Doubic) a svá zjištění doplnil poznatky z vrtu Doubice 1. Popsal bazální brtnické vrstvy jako dobře vytříděné (křemenné) pískovce s polohami písčitých slepenců a jílovců. Považoval je za kontinentální či mělkovodní uloženiny, původně plážové písky nebo pískové valy. Jejich stáří odhadl na callov-spodní oxford, celkovou mocnost na 12-14 m. Dále popsal vrstvy oxfordských vápenců a dolomitů (doubické dolomity), které označil za mikrofaciálně monotónní. Přiřadil jim prostředí otevřeného šelfu, součást širokého zálivu nebo průlivu s volnou cirkulací vody a normální salinitou. Nepopsal již však nejvýše položené, tmavé vápence. Dále uvedl, že jsou zdejší horniny silně dolomitizovány a na nálezy makrofosilií jsou chudé. Celkem zde jura dosahuje mocnosti více než 120 m. Podle Suka (1984) odpovídají paleontologické nálezy střední až svrchní juře (callov-kimmeridž).

 

2.2 Jura v Západních Karpatech

Kromě zmíněných výskytů jsou jurské sedimenty na území České republiky přítomny ve formě valounů, různě velkých bloků (olistolitů) a nebo tektonických útržků (bradel) také v Západních Karpatech. Tato jednotka se nasouvá od JV na Český masiv a liší se od něj zejména svou mladou příkrovovou stavbou, stářím a paleogeografickým vývojem. Na území ČR zasahují Karpaty jen částečně v podobě vnějších Západních Karpat, které dělíme na flyšové pásmo a karpatskou předhlubeň. Jura je přítomna především ve flyšovém pásmu (Chlupáč et al. 2011). Toto pásmo dělíme na vnitřní magurskou a vnější krosněnskou jednotku (skupinu příkrovů). Flyšové pásmo Západních Karpat je charakteristické střídáním pískovců a jílovců převážně paleogénního a křídového stáří. Zastoupena je zde i spodní, střední a především pak svrchní jura. 

 

2.2.1 Magurská jednotka (magurská skupina příkrovů)

Ze spodní jury jsou z této jednotky známy pouze tmavé vápence z okolí obce Lukoveček (Hostýnské vrchy). Jedná se patrně o olistolity v paleogénních slepencích soláňského souvrství. V témže souvrství je ve formě valounů a bloků zastoupena i jura střední. V Koryčanech na Zlínsku (Chřiby) odpovídají střední juře jílové břidlice a vápnité pískovce soláňského souvrství, ze kterých byly uváděny nálezy amonitů z řádu Phylloceratidae mediteránní provincie. Horniny svrchní jury jsou reprezentovány především vápenci z Hostýnských vrchů (Lukoveček) a Chřibů (Holý vrch u Koryčan, Cetechovice). Vápence z Cetechovic hojně obsahují schránky amonitů a odpovídají zóně Cardioceras cordatum (oxford). Amonitová fauna vypovídá o propojení boreální a mediteránní oblasti – možná právě prostřednictvím moravské úžiny. Mladší horniny svrchní jury jsou v magurské skupině příkrovů reprezentovány především vápenci kurovickými stáří tithonu až berriasu (sp. křída). Tyto jemnozrnné vápence šedé až zelenošedé barvy obsahují vložky slínovců, ve kterých se vyskytují aptychy amonitů (Chlupáč et al. 2011).

 

2.2.2 Krosněnská jednotka (krosněnská skupina příkrovů)

V krosněnské jednotce je zastoupena především jura svrchní a to v podobě bloků a tektonických útržků (bradel). Příkladem mohou být Pavlovské vrchy tvořené klentnickým souvrství (oxford? a tithon) a ernstbrunskými vápenci (tithon až berrias). Jedná se o bradla, která jsou součástí mnohem rozsáhlejšího řetězce výchozů táhnoucího se od vrchu Děvín až na území Rakouska přibližně ve směru SV-JZ (Chlupáč et al. 2011).  

Velmi významné jsou vápence štramberské (svrchní tithon-berrias, Poul et al. 2009). Jejich hlavní výskyt je na vrchu Kotouč a ve stejnojmenném lomu v okolí města Štramberk, kde dosahují mocnosti až 350 m. V těchto šedých až bělavých, bioklastických až mikritových vápencích mělkovodního vývoje bylo popsáno asi 600 druhů organismů (Chlupáč et al. 2011). Drobnější výskyty štramberských vápenců leží např. v okolí Skaličky u Valašského Meziříčí a Jasenice. Otázkou původu těchto vápenců se nověji zabývali Poul a kol. (2009), kteří zjistili, že vápencové těleso v okolí Jasenice je součástí horizontu slepence podobného složení (olistroma), a že se tedy jedná o olistolit.

Jurské horniny v podobě valounů a bloků jsou také součástí mladších sedimentů ždánicko-podslezské jednotky. Například u Jestřabic a Zástřizel (Chřiby) ve ždánicko-hustopečském souvrství (paleogén a neogén) byly dokumentovány krinoidové vápence (střední jura). Bloky téhož vápence byly nalezeny ve Strážovicích na Kyjovsku (Ždánický les)  (Chlupáč et al. 2011).

3 Historie výzkumů jury u Brna

3.1 Švédské šance (dříve též Švédské valy nebo Schwedenschanze)

Nejjižněji položenou lokalitou brněnské jury je dnes již zaniklá lokalita Švédské šance. Lom o rozměrech 30 x 50 x 6 m zde byl založen na konci 19. století a těžba rohovcového vápence zde střídavě probíhala ještě v druhé polovině 20.  století (Polák 1956). Později byl lom zasypán. Mezi nejvýznamnější práce zabývající se paleontologií jury patří práce Oppenheimera (1907), který zde popsal 128 druhů - především ramenonožce, amonity, lilijice, měkkýše, plže a ježovky. V roce 2007 proběhla v blízkosti lomu výstavba, což umožnilo Bubíkovi (2010) odebrat a vyhodnotit nové vzorky za účelem moderního zpracování foraminifer. Madzia (2012) se zaměřil na starý materiál umístěný ve sbírce PřF MU v Brně, konkrétně na zub, který byl považován za krokodýlí. Zjistil, že se jedná o zub teropodního dinosaura, pravděpodobně o zástupce kladu Tetanurae.

 

3.2 Stránská skála

Významnou paleontologickou lokalitou je Stránská skála, která je od roku 1978 národní přírodní památkou. Je tvořena především krinoidovými a rohovcovými vápenci, které jsou na sz. svahu hory silně poznamenány těžbou, která zde probíhala již ve středověku (Polák 1956). Z jurské fauny zde popsal Oppenheimer (1926) více než 90 druhů makrofauny, mezi kterými byli zástupci měkkýšů, hlavonožců, ostnokožců, ale i např. desetinožců (non vidi, fide Eliáš 1981). Desetinožci se zabýval Hyžný a kol. (2015). Nalezeno a identifikováno bylo celkem 6 druhů krabů.

 

3.3 Bílá hora (dříve též Nová hora)

Paleontologicky poměrně chudou lokalitou je Bílá hora, která byla vyhlášena přírodní památkou v roce 1991, a která je v současně době silně zarostlá. Na jv. svahu Bílé hory leží opuštěný lom o rozměrech 30 x 20 x 10 m. Těžba byla ukončena v roce 1930. Těžil se zde krinoidový vápenec, který se používal na výrobu vápna (Polák 1956). Uhlig (1881) zde nalezl korály. V organogenních mikritických vápencích se vyskytují radiolarie a spikule hub. Ve vápencích organodetritických jsou hlavně skelety ostnokožců a úlomky měkkýšů (Eliáš 1969). 

 

3.4 Hády

Nejseverněji položenou a zároveň nejnověji objevenou lokalitou brněnské jury je lom Hády.  O juře na Hádech se zmiňuje již Makowski v roce 1893 (non vidi, fide Eliáš 1981). Oppenheimer (1932) ve svém stručném výpisu uvedl celkem 19 druhů a to 8 druhů hlavonožců (především amonity), 3 druhy mlžů a ježovek, 2 druhy mořských hub, 1 druh ramenonožců a lilijic a také jednoho zástupce žraloků z řádu Šedounů (Hexanches), druh Sphenodus longidens. Litologii a sedimentologii brněnských lokalit zpracoval Eliáš (1969), který v rámci jury na Hádech vyčlenil bazální šedé vápencové slepence, žlutohnědé detritické vápence a nejvýše položené, šedé silicifikované vápence. 

Paleontologii jury na Hádech se věnoval především Kuboš a to v době, kdy se v lomu aktivně těžilo a hrozilo tak, že jurský relikt zanikne. Nejprve publikoval stručnou práci v kolektivu s Lehkým a Buchtovou (1978) a v letech 1980, 1981 a 1982 se lokalitě věnoval samostatně. Zaměřil se především na sběr zkamenělin a jejich vyhodnocení. Ve svých prvních výzkumech byl odkázán především na sběr ze suti. Později (1982) však celé jurské defilé rozdělil do tří horizontů (H1, H2 a H3), z každého odebral fosilie a graficky zpracoval jejich kvantitativní zastoupení v každém z nich. Uvedl, že 90% fosilií nalezl v silicifikovaných vápencích. V nejsvrchnějším horizontu (H3) nalezl zejména ramenonožce, hlavonožce a ostnokožce. V nejspodnějším (H1) pak především ostnokožce a mořské houby. Dle postupného zjemňování sedimentu směrem do nadloží a dle přítomnosti fosilních organismů u horizontů H2 a H3 usuzoval postupné prohlubování prostředí. Nálezy ze suti použil pro celkový přehled fosilního společenstva, podle kterého odhadl hloubku moře na 80-120 metrů.

V roce 1979 byly těžbou obnaženy vrstvy polymiktních slepenců, které spočívaly na devonu a místy i na juře. Kuboš (1980) z těchto vrstev odebral fosilie a rozdělil je na spodní „pektinidový“ (mocnost asi 7,5 m) a svrchní „krinoidový“ horizont (0,5 m). Zjistil, že slepence obsahují jurské i neogénní fosilie. Podle druhu Cardita cf. tetragona ze spodního horizontu a lilijic ze svrchního horizontu usuzoval spíše na jurské stáří vrstev. Podle foraminifer rodu Globigerina a Uvigerina však vrstvy nakonec zařadil do mladšího terciéru a přítomnost jurských karbonátů ve slepencích vysvětloval tím, že mohly být redeponovány. Podle výrazného žebrování a velikosti schránek nalezených mlžů zařadil spodní horizont k eggenburgu (Kuboš 1981). Později uvedl kromě slepenců i zelenošedé jílovce, které také zařadil k terciéru (Kuboš 1982).

Nověji se miocénem na Hádech zabývala Dvořáková (2009). Ta na vápencích paleozoika a jury uvedla výskyt 0,3 m mocných zelenošedých jílů a v jejich nadloží pak 9 m mocné polymiktní slepence. Dále uvedla, že jsou slepence zasypané sutí a z části zarostlé. V odebraných vzorcích nenalezla žádné miocenní mikrofosilie. Z nalezených makrofosilií zařadila 22 ježovek k podčeledi Cidarinae, 5 mlžů k čeledi Pectinidae a 5 žraločích zubů k podřádu Galeoidei. Následně zde Bubík a Baldík (2011) vedli stratigrafický výzkum, potvrdili postupné prohlubování prostředí a popsali dva litologické členy. Spodní člen tvořený vápnitými a detritickými slepenci a svrchní člen tvořený rohovcovými mikrobiosparitickými vápenci. Miocénní foraminifery nenalezli a přítomnost eggenburgu na Hádech autoři vyloučili. Nejčerstvěji se paleontologii jury na Hádech věnovali Mikuláš a Bubík (2011), kteří se zabývali ichnofosilním záznamem. Popsali zde nález nového svrchnojurského morfotypu, ichnodruhu Entobia aff. retiformis. 

4 Geologie a stratigrafie lomu Hády

Hádecký lom leží na jz. okraji Moravského krasu (Drahanské vrchoviny) v sv. části Brna na vrchu zvaném Hády (424 m n.m.). Je tvořen čtyřmi na sebe navazujícími lomy: lom Džungle, starý Městský lom, nový Městský lom a Růženin lom. V okolí leží Lesní lom a lom Kalcit, ve kterých dosud probíhá těžba vápence.-

Nejstaršími horninami odkrytými v lomu jsou granitoidy a diority brněnského masivu (proterozoikum). Na nich leží horniny devonské spjaté s vývojem Moravského krasu. Bázi devonu zde tvoří polymiktní slepence, po kterých následují vápence vilémovické, křtinské a hádsko-říčské. Na těchto tmavých, asymetricky zvrásněných horninách paleozoika leží světlé, horizontálně uložené vápence svrchní jury (oxford). Mocnost sedimentů jury dosahuje maximálně 7-10 metrů a to ve střední části lomu. Jurské vápence tvoří těleso tvaru výrazně zploštělého elipsoidu o maximální délce asi 220 metrů, které je protažené ve směru SZ-JV a nepatrně se uklání na JV. Jurské těleso pokrývá plochu asi 46 000 m2. V jeho nadloží spočívají jíly, písky a slepence miocénu, kvartérní spraše a aluvium (Kuboš 1982).

Těžba v hádeckém lomu byla ukončena v roce 1997. Přes obavy Kuboše nebyly jurské vrstvy zcela odtěženy a lom je v současnosti veřejnosti zcela zpřístupněn. Diskordance mezi devonskými a jurskými vápenci je v lomu jasně patrná. Jurské vrstvy lze studovat in situ jen s použitím vhodné lezecké techniky.

 

5 Literatura

Adámek, J. (1986): Geologické poznatky o stavbě mezozoika úseku Jih jihovýchodních svahů Českého masívu. ― Zemný plyn a nafta, 31, 4, 453–484. Hodonín.

Adámek, J. (2005): The Jurassic floor of the Bohemian Massif in Moravia – geology and paleogeography. ― Bulletin of Geosciences, 80, 4, 291–305. Czech Geological Survey, Prague.

Blakey, R. (2011): Paleogeography of Europe series. Colorado Plateau Geosystems, Inc.

On-line: https://deeptimemaps.com/ (12.1.2018)

Bubík, M. (2010): Foraminiferová fauna oxfordských vápenců na Švédských šancích u Brna.                ― Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 17, 112–116. Brno.

Bubík, M. & Baldík, V. (2011): Předběžné výsledky stratigrafického výzkumu jury na Hádech u Brna.  ― Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 18, 2, 74–78. Brno.

Bubík, M. & Gilíková, H. (2013): Předběžné výsledky stratigrafického výzkumu jury v Olomučanech.  ― Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 20, 1-2, 72–78. Brno.

Cecca, F., Garin, M. B., Marchand, D., Lathuiliere, B. & Bartolini, A. (2005): Paleoclimatic control of biogeographic and sedimentary events in Tethyan and peri-Tethyan areas during the Oxfordian (Late Jurassic). ― Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaoecology, 222, 10–32

Cháb, J., Stráník, Z. & Eliáš, M. (2007): Geologická mapa České republiky 1 : 500 000. – Česká geologická služba. Praha.

Chlupáč, I., Brzobohatý, R., Kovanda, J. & Stráník, Z. (2011; updated): Geologická minulost České republiky. ― Academia. Praha.

Cohen, K.M., Finney, S.C., Gibbard, P.L. & Fan & J.-X. (2013; updated): The ICS International    Chronostratigraphic Chart. ― Episodes 36, 199–204.

On-line: https://www.stratigraphy.org/ICSchart/ChronostratChart2017-02.pdf (20.12.2017)

Crowley, T. J. (2009): Climate Change, Causes. ― In: Gornitz, V. (ed.): Encyclopedia

of Paleoclimatology and Ancient Environments, 164–173. Springer.

Dvořák, J. (1956): K rozšíření jurských sedimentů na Českém masivu v okolí Brna. ― Věstník Ústředního ústavu geologického, 31, 284–285. Praha.

Dvořáková, Z. (2009): Paleontologie miocenních sedimentů na lokalitě Hády u Brna. ― MS bakalářská práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno.

Eliáš, M. (1969): Zpráva o sedimentologickém výzkumu brněnské jury. ― Zprávy o geologických výzkumech v roce 1968, 216–219. 

Eliáš, M. (1981): Facies and paleogeography of the Jurassic of the Bohemian Massif. — Sborník geologických věd. Geologie, 35, 75–145.

Hanzlíková, E. & Bosák, P. (1977): Microfossils and microfacies of the jurassic relict near Olomučany (Blansko district). ―  Věstník Ústředního ústavu geologického, 52, 73–79. Praha.

Hyžný, M., Starzyk, N., Robins, C. M. & Kočová Veselská, M. (2015): Taxonomy and palaeoecology of a decapod crustacean assemblage from the Oxfordian of Stránská skála (Southern Moravia, Czech republic). ― Bulletin of Geosciences, 90, 3, 633–650. Czech Geological Survey, Prague.

Kuboš, I. (1980): Jurský ostrůvek na Hádech. ― MS, Katedra geol. a paleontol. Přírodověd. fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Brno.

Kuboš, I. (1981): K některým problémům výplně pánve na Hádech. ― MS, Katedra geol. a paleontol. Přírodověd. fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Brno.

Kuboš, I. (1982): Paleontologické nálezy jury a miocénu na Hádech u Brna a jejich vyhodnocení. ― MS diplomová práce, Katedra geol. a paleontol. Přírodověd. fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Brno.

Kuboš, I., Lehký, V. & Buchtová M. (1978): Současný stav odkryvů jury v lomu na Hádech. ― MS, Katedra geol. a paleontol. Přírodověd. fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Brno.

Madzia, D. (2012): První fosilní materiál jurského teropodního dinosaura z České republiky. ―MS, bakalářská práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno

Makowski A. (1893): Uber ein Juraterrain auf dem Hadiberge bei Brünn.  ―  Verhandlungen des Naturforscheden Vereines in Brunn, 32, 35. Brno.

Menzies, J. (2009): Glacial Geomorphology. ― In: Gornitz, V. (ed.): Encyclopedia of Paleoclimatology and Ancient Environments, 361–374. Springer.

Mikuláš, R. & Bubík, M. (2011): Ichnologické záznamy (vrtavé stopy a bioturbace) jurské transgrese v lomu Hády u Brna. ― Zprávy o geologických výzkumech v roce 2010, 113—116.

Oppenheimer, J. (1907): Der Malm der Schwedenschanze bei Brünn. ― Beiträge zur Paläontologie Österreichs-Ungarns und des Orients, 20, 221–271. Wien.

Oppenheimer, J. (1926): Der Malm der Stránská skála bei Brünn. ― Časopis Moravského Musea v Brně, Vědy přírodní, 24, 1–31.

Oppenheimer, J. (1932): Der Malm des Hadyberges bei Brünn. ―  Verhandlungen des Naturforscheden Vereines in Brünn. Bd. 32. Sitzungsberichte, pag. 35.

Polák, A. (1956): SOUPIS LOMŮ ČSR. Číslo 50, list Brno (4357). ―  Ústřední ústav geologický. Nakladatelství Československé akademie věd. Praha.

Poul, I., Janečka, J. & Melichar, R. (2009): Strukturně geologická pozice svrchnojurských vápencových „bradel“ a slepencových horizontů v okolí Jasenice: součást jednotky ždánicko-podslezské anebo slezské? ― Acta Musei Moraviae, Scientiae geologicae, 94, 141–150. Brno.

Price, G. D. (1999): The evidence and implications of polar ice during the Mesosoic. ― Earth-Science   Reviews, 48, 3, 183–210.

Price, G. D. (2009): Mesozoic Climates. ― In: Gornitz, V. (ed.): Encyclopedia of Paleoclimatology and Ancient Environments, 554–558. Springer.

Schneider, S., Harzhauser, M., Kroh, A., Lukeneder, A. & Zuschin, M. (2012): Ernstbrunn Limestone and Klentnice beds (Kimmeridgian-Berriasian; Waschberg-Ždánice Unit; NE Austria and SE Czech Republic): state of the art and bibliography. Bulletin of Geosciences, 88, 1, 105–130. Vienna.

Suk, M., Blížkovský, M., Buday, T., Chlupáč, I., Cicha, I., Dudek, A., Dvořák, J., Eliáš, M., Holub, V., Ibrmajer, J., Kodym, O., Kukal, Z., Malkovský, M., Menčík, E., Müller, V., Tyráček, J., Vejnar, Z., & Zeman, A. (1984): Geological history of the territory of the Czech Socialist Republic. ―Geological Survey, Praha.

Uhlig, V. (1881): Die Jurabildungen in der Umgebung von Brunn. ―  Beiträge zur Paläontologie Österreichs-Ungarns und des Orients, 111–182.MASARYKOVA UNIVERZITA

Přírodovědecká fakulta

Ústav geologických věd

 

 

 

 

 

Paleontologie svrchní jury na Hádech u Brna

Rešerše

 

 

 

 

Vypracoval: Petr Hykš

Vedoucí páce: Mgr. Tomáš Kumpan, Ph.D.

 

 

 

 

Obsah

1 Obecná charakteristika jury

2 Výskyt jury na území ČR

2.1 Platformní pokryv

2.1.1 Jihovýchodní svahy Českého masivu

2.1.2 Brněnská jura

2.1.3 Jura v Moravském krasu

2.1.4 Oblast lužického nasunutí

2.2 Jura v Západních Karpatech

2.2.1 Magurská jednotka

2.2.2 Krosněnská jednotka

3 Historie výzkumů jury u Brna

3.1 Švédské šance

3.2 Stránská skála

3.3 Bílá hora

3.4 Hády

4 Geologie a stratigrafie lomu Hády

5 Literatura

 

1 Obecná charakteristika jury

Jura je geologický útvar, který spadá společně s triasem a křídou do éry mezozoika (obr. 1). Období jury začalo před asi 200 miliony lety a skončilo před asi 145 miliony let (Cohen et al., 2013). Rozlišujeme juru spodní, střední a svrchní (chronostratigraficky) nebo ranou, střední a pozdní (geochronologicky). Dle charakteru hornin byla dříve jura členěna na lias („černá jura“), dogger („hnědá jura“) a malm („bílá jura“) (Chlupáč et al. 2011). Všechny tyto možnosti členění jsou navzájem ekvivalentní. Dále se jura dělí na stratigrafické stupně (hettang-tithon; obr. 1).

 

Obr. 1 – Stratigrafická tabulka (upraveno podle Cohen et al. 2013)

 

 

Pro začátek období druhohor byla charakteristická přítomnost superkontinentu Pangea, ve kterém byla soustředěna většina tehdejší souše. Ten se v období střední jury rozpadl na severní a jižní část – kontinenty Laurasii a Gondwanu. Vznik a postupné rozšiřování nové oceánské kůry mezi těmito kontinenty mohlo způsobit, že právě v období střední jury došlo ke globálnímu zvýšení hladiny moře (Price 2009). Moře v období jury proniklo i na Český masiv a zanechalo zde autochtonní sedimenty platformního pokryvu. Během největší jurské transgrese ve střední juře (callov) pronikl na Český masiv oceán Tethys (od JV) a téměř současně došlo i k rozšíření epikontinentálního moře z opačné strany (od SZ). V tomto období zřejmě vznikla průnikem obou moří tzv. moravská úžina, která ve směru JV-SZ protínala Český masiv. K regresi došlo až v juře svrchní (tithon) (Eliáš 1981).

    Z celého mezozoika máme jen málo přímých důkazů o přítomnosti ledu na pólech a jde tak možná o nejdéle trvající teplé období fanerozoika (Price 1999). Jura byla jediným geologickým obdobím, v jehož sedimentárních záznamech nebyly nalezeny známky o jediném zalednění globálního rozsahu (Menzies 2009). Jurské klima bylo dlouho považováno za velmi stabilní a neměnné. Novější práce (Price 1999; Cecca et al. 2005) naznačují, že i období jury bylo narušeno několika chladnějšími obdobími. Případná zalednění však byla jen krátkodobá a jen málo rozsáhlá.

 

2 Výskyt jury na území ČR

Obecně lze říci, že míst, kde v rámci České republiky vystupují jurské horniny na povrch, není mnoho. Především v okolí Brna na některých elevacích dosud vzdorují jurské vápence erozi lépe, než některé horniny v okolí. V Moravském krasu se sedimenty jury vyhnuly úplné erozi zřejmě díky své příhodné pozici podél zlomů (Bubík a Gilíková 2013). V severních Čechách byly vyzdviženy z podloží sedimentů křídy lužickým zlomem (Chlupáč et al. 2011). Nemalá část sedimentů jurského stáří leží také pod příkrovy Západních Karpat. Součástí příkrovů Západních Karpat je i alochtonní jura.

 

2.1 Platformní pokryv

Platformní pokryv zahrnuje sedimenty, jejichž uložení proběhlo na již stabilním horninovém podloží, které nebyly během horotvorných procesů zcela přetvořeny a nebyly transportovány na velké vzdálenosti. V rámci Českého masivu řadíme k platformnímu pokryvu horniny svrchního karbonu a mladší. Autochtonní jura dnes vystupuje na povrch zejména na jižní Moravě (v okolí Brna a Olomučan) a v severních Čechách, kde jsou výchozy soustředěny podél lužického nasunutí (obr. 2).

 

Obr. 2 – vyznačení výchozů autochtonní jury, přilehlých měst a obcí (upraveno podle Cháb et al. 2007)

 

 

 

Kromě vyznačených lokalit se s jurskými horninami můžeme setkat také např. v okolí Svitav, Znojma, Prostějova, Třebíče a Moravského Krumlova. Zde byly nalezeny valouny jurských karbonátů a silicitů v mladších sedimentech křídy a neogénu (Eliáš 1981). Výskyty těchto valounů nelze přehlížet, protože se může jednat o jediné hmatatelné důkazy původně mnohem většího rozsahu jurského moře, než jsme dnes schopni interpretovat ze studia pouze klasických lokalit. Například Dvořákem (1956) byly v okolí Moravského Krumlova na bázi miocénních sedimentů nalezeny až několikatunové rohovce a rohovcové brekcie, které srovnal s materiálem Moravského krasu a zjistil, že jsou totožné. Podobné výskyty uvedli i další autoři z různých lokalit. Detailně tyto záznamy shrnul a doplnil Eliáš (1981), který vyznačil na mapě naleziště jurských valounů společně s jurou u Brna, u moravského krasu a na severu Čech. Eliášovu mapu převzal Suk (1984), vyznačil v ní předpokládané hranice mezi pánevním vývojem, karbonátovou platformou, šelfovou lagunou a souší a vytvořil tak paleogeografickou rekonstrukci maximálního rozsahu moře ve svrchní juře na Českém masivu (obr. 3). 

 

Obr. 3 – rekonstrukce maximálního rozsahu jurského moře na Českém masivu v období max. transgrese, upraveno podle Eliáš (1981) in Suk et. al. (1984)

 

 

 

Nálezy valounů dle Eliáše (1981) dokládají, že jurské moře bylo rozsáhlejší, než se předpokládalo. Uvedl, že oblast mezi Moravou a severozápadem Čech byla patrně v období jury tektonicky oslabena, čímž mohlo dojít k postupu šelfového moře ještě hlouběji do vnitrozemí. Obě oblasti mohly být propojeny. Právě touto úžinou docházelo dle Eliáše (1981) k výměně fauny mezi boreální a tethydní oblastí. Pokud skutečně tento průliv s dosud nejistou dobou svého vzniku a plošného rozsahu existoval, pak byla většina jurských sedimentů šelfové laguny ze sedimentárního záznamu smazána erozí a zůstala zde do dnešní doby jen jurská klastika v sedimentech mladších. 

 

2.1.1 Jihovýchodní svahy Českého masivu

Většina sedimentů platformní jury dnes leží na jihovýchodě ČR, na tzv. jv. svazích Českého masivu, kde dosahuje nejvyšší mocnosti (Eliáš 1981). Sedimentace jurských vrstev, převážně vápnitých jílovců a různých typů vápenců, zde začala v období střední jury (svrchní bajok – bathon). Podle Eliáše (1981) roste mocnost jurských sedimentů směrem na JV, kde dosahuje více než tisíc metrů. Nejvýchodnější část platformní jury řadil k pánevnímu vývoji, u kterého vytyčil neritické až batyální, nedostatečně provzdušněné prostředí. 

    Ve 40. letech 20. století byly jurské sedimenty zastiženy ve vrtech hloubených v karpatské předhlubni. Další cenné informace o do té doby skrytých výskytech byly získány při vrtných průzkumech spojených s ložisky uhlovodíků v 70. letech. Nejstarší jurské sedimenty byly nejlépe zdokumentovány na území Rakouska. Jedná se o sedimenty grestenské skupiny. Na jižní Moravě byly podobné výskyty nalezeny jen lokálně, neobsahovaly úplný sedimentární záznam a byly označovány jako vrstvy divácké. Při snaze o litostratigrafické propojení sedimentů na j. Moravě se sedimenty v Rakousku byly divácké vrstvy spolu s dalšími sedimenty klastického a klasticko-pelitického vývoje přiřazeny ke grestenské skupině a byly dále uváděny již jako grestenské jílovce a pískovce (mocnost asi 60 m). Ty zde měly neostře přecházet do nadložních nikolčických pískovců a dolomitů v jejich nadloží (asi 250 m). Po nich následovala sedimentace druhého cyklu, uložení klentnického peliticko-karbonátového souvrství (Adámek 1986). Bázi tvoří vranovické vápence a dolomity (asi 270 m), na kterých sedimentovaly až 1500 m mocné mikulovské slínovce a vápence. Následně došlo k usazení vápenců a slínovců kurdějovských (400 m). Sled jurských hornin ukončily ernstbrunské vápence (120 m), jejichž sedimentace skončila až ve spodní křídě (berrias) (Adámek 2005).

 

 

2.1.2 Brněnská jura

V   okolí  Brna   (obr. 4)   leží   jurské  sedimenty oxfordského stáří na zvrásněných devonských vápencích, případně na horninách brněnského masivu. Jsou zde zastoupeny především vápence facie šelfové laguny a karbonátové platformy. Sedimenty šelfové laguny byly doloženy na Bílé hoře a v lomu Hády. Šelfová laguna navazovala na okolí Olomučan a rozprostírala se patrně dál na západ. K facii karbonátové platformy byly zařazeny Švédské šance a Stránská skála. Největší mocnost jury je uváděna na Stránské skále. Dle Eliáše (1981) dosahovala více   než   padesáti   metrů. 

Obr. 4 – jurské lokality v okolí Brna a Olomučan

                             (upraveno podle Cháb et al. 2007) 

 

 

      

2.1.3 Jura v Moravském krasu

Další relikty jurských sedimentů se vyskytují v okolí Olomučan, Rudic, Babic a Habrůvky v Moravském krasu. Podloží jurských sedimentů tvoří horniny brněnského masivu (proterozoikum), případně lažáneckých vápenců (devon). Na nich leží sedimenty jurské, jejichž mocnost dosahuje zhruba 50 metrů (Eliáš 1981). Úplné erozi se sedimenty v Moravském krasu vyhnuly zřejmě díky své příhodné poloze podél zlomů blanenského prolomu (Bubík a Gilíková 2013). Nejlépe jsou prostudovány jurské sedimenty u Olomučan. Pokrývají plochu asi 2,5 km2. Stratigrafií se zde zabýval již Uhlig (1881), který za jurské považoval i rudické vrstvy. Ty sice obsahují fosilie jurského stáří, ale redeponované. K usazení těchto vrstev došlo až ve spodní křídě a stáří rudických vrstev je tedy křídové. Mikrofosilie a mikrofacie zde zpracovali Hanzlíková a Bosák (1977). Studiem foraminifer a biostratigrafií jury u Olomučan se nejnověji zabývali Bubík a Gilíková (2013), kteří vymezili tři vrstevní členy. Biodetritické vápence (callov), vápnité spongolity spolu s vrstevnatými rohovci (oxford) a mikritové vápence (oxford).

 

2.1.4 Oblast lužického nasunutí

Jediné lokality v Čechách, kde jurské sedimenty vystupují na povrch, jsou vázány na lužický zlom. Sedimenty jury a permu byly v okolí obcí Brtníky, Doubice, Kopec a Kyjov (obr. 5) vyzdviženy nad mladší, křídové sedimenty a spočívají na nich v obráceném vrstevním sledu. Vrtný průzkum vedený v české křídové pánvi v podloží křídy žádné další výskyty sedimentů jury neodhalil (Chlupáč et al. 2011).

 

Obr. 5 – vyznačení obcí na severu Čech, v jejichž blízkosti leží jurské lokality (upraveno podle Cháb et al. 2007)

 

 

Mikrofaciální členění sedimentů jury zde detailně popsal Eliáš (1981). Svou pozornost věnoval především lůmkům na jižním úpatí Vápenného vrchu (sv. od Doubic) a svá zjištění doplnil poznatky z vrtu Doubice 1. Popsal bazální brtnické vrstvy jako dobře vytříděné (křemenné) pískovce s polohami písčitých slepenců a jílovců. Považoval je za kontinentální či mělkovodní uloženiny, původně plážové písky nebo pískové valy. Jejich stáří odhadl na callov-spodní oxford, celkovou mocnost na 12-14 m. Dále popsal vrstvy oxfordských vápenců a dolomitů (doubické dolomity), které označil za mikrofaciálně monotónní. Přiřadil jim prostředí otevřeného šelfu, součást širokého zálivu nebo průlivu s volnou cirkulací vody a normální salinitou. Nepopsal již však nejvýše položené, tmavé vápence. Dále uvedl, že jsou zdejší horniny silně dolomitizovány a na nálezy makrofosilií jsou chudé. Celkem zde jura dosahuje mocnosti více než 120 m. Podle Suka (1984) odpovídají paleontologické nálezy střední až svrchní juře (callov-kimmeridž).

 

2.2 Jura v Západních Karpatech

Kromě zmíněných výskytů jsou jurské sedimenty na území České republiky přítomny ve formě valounů, různě velkých bloků (olistolitů) a nebo tektonických útržků (bradel) také v Západních Karpatech. Tato jednotka se nasouvá od JV na Český masiv a liší se od něj zejména svou mladou příkrovovou stavbou, stářím a paleogeografickým vývojem. Na území ČR zasahují Karpaty jen částečně v podobě vnějších Západních Karpat, které dělíme na flyšové pásmo a karpatskou předhlubeň. Jura je přítomna především ve flyšovém pásmu (Chlupáč et al. 2011). Toto pásmo dělíme na vnitřní magurskou a vnější krosněnskou jednotku (skupinu příkrovů). Flyšové pásmo Západních Karpat je charakteristické střídáním pískovců a jílovců převážně paleogénního a křídového stáří. Zastoupena je zde i spodní, střední a především pak svrchní jura. 

 

2.2.1 Magurská jednotka (magurská skupina příkrovů)

Ze spodní jury jsou z této jednotky známy pouze tmavé vápence z okolí obce Lukoveček (Hostýnské vrchy). Jedná se patrně o olistolity v paleogénních slepencích soláňského souvrství. V témže souvrství je ve formě valounů a bloků zastoupena i jura střední. V Koryčanech na Zlínsku (Chřiby) odpovídají střední juře jílové břidlice a vápnité pískovce soláňského souvrství, ze kterých byly uváděny nálezy amonitů z řádu Phylloceratidae mediteránní provincie. Horniny svrchní jury jsou reprezentovány především vápenci z Hostýnských vrchů (Lukoveček) a Chřibů (Holý vrch u Koryčan, Cetechovice). Vápence z Cetechovic hojně obsahují schránky amonitů a odpovídají zóně Cardioceras cordatum (oxford). Amonitová fauna vypovídá o propojení boreální a mediteránní oblasti – možná právě prostřednictvím moravské úžiny. Mladší horniny svrchní jury jsou v magurské skupině příkrovů reprezentovány především vápenci kurovickými stáří tithonu až berriasu (sp. křída). Tyto jemnozrnné vápence šedé až zelenošedé barvy obsahují vložky slínovců, ve kterých se vyskytují aptychy amonitů (Chlupáč et al. 2011).

 

2.2.2 Krosněnská jednotka (krosněnská skupina příkrovů)

V krosněnské jednotce je zastoupena především jura svrchní a to v podobě bloků a tektonických útržků (bradel). Příkladem mohou být Pavlovské vrchy tvořené klentnickým souvrstvím (oxford? a tithon) a ernstbrunskými vápenci (tithon až berrias). Jedná se o bradla, která jsou součástí mnohem rozsáhlejšího řetězce výchozů táhnoucího se od vrchu Děvín až na území Rakouska přibližně ve směru SV-JZ (Chlupáč et al. 2011).  

    Velmi významné jsou vápence štramberské (svrchní tithon-berrias, Poul et al. 2009). Jejich hlavní výskyt je na vrchu Kotouč a ve stejnojmenném lomu v okolí města Štramberk, kde dosahují mocnosti až 350 m. V těchto šedých až bělavých, bioklastických až mikritových vápencích mělkovodního vývoje bylo popsáno asi 600 druhů organismů (Chlupáč et al. 2011). Drobnější výskyty štramberských vápenců leží např. v okolí Skaličky u Valašského Meziříčí a Jasenice. Otázkou původu těchto vápenců se nověji zabývali Poul a kol. (2009), kteří zjistili, že vápencové těleso v okolí Jasenice je součástí horizontu slepence podobného složení (olistroma), a že se tedy jedná o olistolit.

    Jurské horniny v podobě valounů a bloků jsou také součástí mladších sedimentů ždánicko-podslezské jednotky. Například u Jestřabic a Zástřizel (Chřiby) ve ždánicko-hustopečském souvrství (paleogén a neogén) byly dokumentovány krinoidové vápence (střední jura). Bloky téhož vápence byly nalezeny ve Strážovicích na Kyjovsku (Ždánický les)  (Chlupáč et al. 2011).

 

3 Historie výzkumů jury u Brna

3.1 Švédské šance (dříve též Švédské valy nebo Schwedenschanze)

Nejjižněji položenou lokalitou brněnské jury je dnes již zaniklá lokalita Švédské šance. Lom o rozměrech 30 x 50 x 6 m zde byl založen na konci 19. století a těžba rohovcového vápence zde střídavě probíhala ještě v druhé polovině 20.  století (Polák 1956). Později byl lom zasypán. Mezi nejvýznamnější práce zabývající se paleontologií jury patří práce Oppenheimera (1907), který zde popsal 128 druhů - především ramenonožce, amonity, lilijice, měkkýše, plže a ježovky. V roce 2007 proběhla v blízkosti lomu výstavba, což umožnilo Bubíkovi (2010) odebrat a vyhodnotit nové vzorky za účelem moderního zpracování foraminifer. Madzia (2012) se zaměřil na starý materiál umístěný ve sbírce PřF MU v Brně, konkrétně na zub, který byl považován za krokodýlí. Zjistil, že se jedná o zub teropodního dinosaura, pravděpodobně o zástupce kladu Tetanurae.

 

3.2 Stránská skála

Významnou paleontologickou lokalitou je Stránská skála, která je od roku 1978 národní přírodní památkou. Je tvořena především krinoidovými a rohovcovými vápenci, které jsou na sz. svahu hory silně poznamenány těžbou, která zde probíhala již ve středověku (Polák 1956). Z jurské fauny zde popsal Oppenheimer (1926) více než 90 druhů makrofauny, mezi kterými byli zástupci měkkýšů, hlavonožců, ostnokožců, ale i např. desetinožců (non vidi, fide Eliáš 1981). Desetinožci se zabýval Hyžný a kol. (2015). Nalezeno a identifikováno bylo celkem 6 druhů krabů.

 

3.3 Bílá hora (dříve též Nová hora)

Paleontologicky poměrně chudou lokalitou je Bílá hora, která byla vyhlášena přírodní památkou v roce 1991, a která je v současně době silně zarostlá. Na jv. svahu Bílé hory leží opuštěný lom o rozměrech 30 x 20 x 10 m. Těžba byla ukončena v roce 1930. Těžil se zde krinoidový vápenec, který se používal na výrobu vápna (Polák 1956). Uhlig (1881) zde nalezl korály. V organogenních mikritických vápencích se vyskytují radiolarie a spikule hub. Ve vápencích organodetritických jsou hlavně skelety ostnokožců a úlomky měkkýšů (Eliáš 1969). 

 

3.4 Hády

Nejseverněji položenou a zároveň nejnověji objevenou lokalitou brněnské jury je lom Hády.  O juře na Hádech se zmiňuje již Makowski v roce 1893 (non vidi, fide Eliáš 1981). Oppenheimer (1932) ve svém stručném výpisu uvedl celkem 19 druhů a to 8 druhů hlavonožců (především amonity), 3 druhy mlžů a ježovek, 2 druhy mořských hub, 1 druh ramenonožců a lilijic a také jednoho zástupce žraloků z řádu Šedounů (Hexanches), druh Sphenodus longidens. Litologii a sedimentologii brněnských lokalit zpracoval Eliáš (1969), který v rámci jury na Hádech vyčlenil bazální šedé vápencové slepence, žlutohnědé detritické vápence a nejvýše položené, šedé silicifikované vápence. 

    Paleontologii jury na Hádech se věnoval především Kuboš a to v době, kdy se v lomu aktivně těžilo a hrozilo tak, že jurský relikt zanikne. Nejprve publikoval stručnou práci v kolektivu s Lehkým a Buchtovou (1978) a v letech 1980, 1981 a 1982 se lokalitě věnoval samostatně. Zaměřil se především na sběr zkamenělin a jejich vyhodnocení. Ve svých prvních výzkumech byl odkázán především na sběr ze suti. Později (1982) však celé jurské defilé rozdělil do tří horizontů (H1, H2 a H3), z každého odebral fosilie a graficky zpracoval jejich kvantitativní zastoupení v každém z nich. Uvedl, že 90% fosilií nalezl v silicifikovaných vápencích. V nejsvrchnějším horizontu (H3) nalezl zejména ramenonožce, hlavonožce a ostnokožce. V nejspodnějším (H1) pak především ostnokožce a mořské houby. Dle postupného zjemňování sedimentu směrem do nadloží a dle přítomnosti fosilních organismů u horizontů H2 a H3 usuzoval postupné prohlubování prostředí. Nálezy ze suti použil pro celkový přehled fosilního společenstva, podle kterého odhadl hloubku moře na 80-120 metrů.

    V roce 1979 byly těžbou obnaženy vrstvy polymiktních slepenců, které spočívaly na devonu a místy i na juře. Kuboš (1980) z těchto vrstev odebral fosilie a rozdělil je na spodní „pektinidový“ (mocnost asi 7,5 m) a svrchní „krinoidový“ horizont (0,5 m). Zjistil, že slepence obsahují jurské i neogénní fosilie. Podle druhu Cardita cf. tetragona ze spodního horizontu a lilijic ze svrchního horizontu usuzoval spíše na jurské stáří vrstev. Podle foraminifer rodu Globigerina a Uvigerina však vrstvy nakonec zařadil do mladšího terciéru a přítomnost jurských karbonátů ve slepencích vysvětloval tím, že mohly být redeponovány. Podle výrazného žebrování a velikosti schránek nalezených mlžů zařadil spodní horizont k eggenburgu (Kuboš 1981). Později uvedl kromě slepenců i zelenošedé jílovce, které také zařadil k terciéru (Kuboš 1982).

    Nověji se miocénem na Hádech zabývala Dvořáková (2009). Ta na vápencích paleozoika a jury uvedla výskyt 0,3 m mocných zelenošedých jílů a v jejich nadloží pak 9 m mocné polymiktní slepence. Dále uvedla, že jsou slepence zasypané sutí a z části zarostlé. V odebraných vzorcích nenalezla žádné miocenní mikrofosilie. Z nalezených makrofosilií zařadila 22 ježovek k podčeledi Cidarinae, 5 mlžů k čeledi Pectinidae a 5 žraločích zubů k podřádu Galeoidei. Následně zde Bubík a Baldík (2011) vedli stratigrafický výzkum, potvrdili postupné prohlubování prostředí a popsali dva litologické členy. Spodní člen tvořený vápnitými a detritickými slepenci a svrchní člen tvořený rohovcovými mikrobiosparitickými vápenci. Miocénní foraminifery nenalezli a přítomnost eggenburgu na Hádech autoři vyloučili. Nejčerstvěji se paleontologii jury na Hádech věnovali Mikuláš a Bubík (2011), kteří se zabývali ichnofosilním záznamem. Popsali zde nález nového svrchnojurského morfotypu, ichnodruhu Entobia aff. retiformis

 

4 Geologie a stratigrafie lomu Hády

Hádecký lom leží na jz. okraji Moravského krasu (Drahanské vrchoviny) v sv. části Brna na vrchu zvaném Hády (424 m n.m.). Je tvořen čtyřmi na sebe navazujícími lomy: lom Džungle, starý Městský lom, nový Městský lom a Růženin lom. V okolí leží Lesní lom a lom Kalcit, ve kterých dosud probíhá těžba vápence.

    Nejstaršími horninami odkrytými v lomu jsou granitoidy a diority brněnského masivu (proterozoikum). Na nich leží horniny devonské spjaté s vývojem Moravského krasu. Bázi devonu zde tvoří polymiktní slepence, po kterých následují vápence vilémovické, křtinské a hádsko-říčské. Na těchto tmavých, asymetricky zvrásněných horninách paleozoika leží světlé, horizontálně uložené vápence svrchní jury (oxford). Mocnost sedimentů jury dosahuje maximálně 7-10 metrů a to ve střední části lomu. Jurské vápence tvoří těleso tvaru výrazně zploštělého elipsoidu o maximální délce asi 220 metrů, které je protažené ve směru SZ-JV a nepatrně se uklání na JV. Jurské těleso pokrývá plochu asi 46 000 m2. V jeho nadloží spočívají jíly, písky a slepence miocénu, kvartérní spraše a aluvium (Kuboš 1982).

    Těžba v hádeckém lomu byla ukončena v roce 1997. Přes obavy Kuboše nebyly jurské vrstvy zcela odtěženy a lom je v současnosti veřejnosti zcela zpřístupněn. Diskordance mezi devonskými a jurskými vápenci je v lomu jasně patrná. Jurské vrstvy lze studovat in situ jen s použitím vhodné lezecké techniky.

 

5 Literatura

  • Adámek, J. (1986): Geologické poznatky o stavbě mezozoika úseku Jih jihovýchodních svahů Českého masívu.
  • ― Zemný plyn a nafta, 31, 4, 453–484. Hodonín.
  • Adámek, J. (2005): The Jurassic floor of the Bohemian Massif in Moravia – geology and paleogeography.
  • ― Bulletin of Geosciences, 80, 4, 291–305. Czech Geological Survey, Prague.
  • Blakey, R. (2011): Paleogeography of Europe series. Colorado Plateau Geosystems, Inc. 
  •     On-line: https://deeptimemaps.com/ (12.1.2018)
  • Bubík, M. (2010): Foraminiferová fauna oxfordských vápenců na Švédských šancích u Brna.               
  • ― Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 17, 112–116. Brno.
  • Bubík, M. & Baldík, V. (2011): Předběžné výsledky stratigrafického výzkumu jury na Hádech u Brna. 
  • ― Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 18, 2, 74–78. Brno.
  • Bubík, M. & Gilíková, H. (2013): Předběžné výsledky stratigrafického výzkumu jury v Olomučanech.
  • ― Geologické výzkumy na Moravě a ve Slezsku, 20, 1-2, 72–78. Brno.
  • Cecca, F., Garin, M. B., Marchand, D., Lathuiliere, B. & Bartolini, A. (2005): Paleoclimatic control of biogeographic and sedimentary events in Tethyan and peri-Tethyan areas during the Oxfordian (Late Jurassic).
  • ― Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaoecology, 222, 10–32
  • Cháb, J., Stráník, Z. & Eliáš, M. (2007): Geologická mapa České republiky 1 : 500 000.
  • – Česká geologická služba. Praha.
  • Chlupáč, I., Brzobohatý, R., Kovanda, J. & Stráník, Z. (2011; updated): Geologická minulost České republiky.
  • ― Academia. Praha.
  • Cohen, K.M., Finney, S.C., Gibbard, P.L. & Fan & J.-X. (2013; updated): The ICS International Chronostratigraphic Chart.
  • ― Episodes 36, 199–204.
  •     On-line: https://www.stratigraphy.org/ICSchart/ChronostratChart2017-02.pdf (20.12.2017)
  • Crowley, T. J. (2009): Climate Change, Causes.
  • ― In: Gornitz, V. (ed.): Encyclopedia of Paleoclimatology and Ancient Environments, 164–173. Springer.
  • Dvořák, J. (1956): K rozšíření jurských sedimentů na Českém masivu v okolí Brna.
  • ― Věstník Ústředního ústavu geologického, 31, 284–285. Praha.
  • Dvořáková, Z. (2009): Paleontologie miocenních sedimentů na lokalitě Hády u Brna.
  • ― MS bakalářská práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno.
  • Eliáš, M. (1969): Zpráva o sedimentologickém výzkumu brněnské jury.
  • ― Zprávy o geologických výzkumech v roce 1968, 216–219. 
  • Eliáš, M. (1981): Facies and paleogeography of the Jurassic of the Bohemian Massif.
  • — Sborník geologických věd. Geologie, 35, 75–145.
  • Hanzlíková, E. & Bosák, P. (1977): Microfossils and microfacies of the jurassic relict near Olomučany (Blansko district).
  • ―  Věstník Ústředního ústavu geologického, 52, 73–79. Praha.
  • Hyžný, M., Starzyk, N., Robins, C. M. & Kočová Veselská, M. (2015): Taxonomy and palaeoecology of a decapod crustacean assemblage from the Oxfordian of Stránská skála (Southern Moravia, Czech republic).
  • ― Bulletin of Geosciences, 90, 3, 633–650. Czech Geological Survey, Prague.
  • Kuboš, I. (1980): Jurský ostrůvek na Hádech.
  • ― MS, Katedra geol. a paleontol. Přírodověd. fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Brno.
  • Kuboš, I. (1981): K některým problémům výplně pánve na Hádech.
  • ― MS, Katedra geol. a paleontol. Přírodověd. fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Brno.
  • Kuboš, I. (1982): Paleontologické nálezy jury a miocénu na Hádech u Brna a jejich vyhodnocení.
  • ― MS diplomová práce, Katedra geol. a paleontol. Přírodověd. fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Brno.
  • Kuboš, I., Lehký, V. & Buchtová M. (1978): Současný stav odkryvů jury v lomu na Hádech.
  • ― MS, Katedra geol. a paleontol. Přírodověd. fakulty Univerzity J. E. Purkyně, Brno.
  • Madzia, D. (2012): První fosilní materiál jurského teropodního dinosaura z České republiky.
  • ―MS, bakalářská práce. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, Brno
  • Makowski A. (1893): Uber ein Juraterrain auf dem Hadiberge bei Brünn. 
  • ―  Verhandlungen des Naturforscheden Vereines in Brunn, 32, 35. Brno.
  • Menzies, J. (2009): Glacial Geomorphology.
  • ― In: Gornitz, V. (ed.): Encyclopedia of Paleoclimatology and Ancient Environments, 361–374. Springer.
  • Mikuláš, R. & Bubík, M. (2011): Ichnologické záznamy (vrtavé stopy a bioturbace) jurské transgrese v lomu Hády u Brna.
  • ― Zprávy o geologických výzkumech v roce 2010, 113—116.
  • Oppenheimer, J. (1907): Der Malm der Schwedenschanze bei Brünn.
  • ― Beiträge zur Paläontologie Österreichs-Ungarns und des Orients, 20, 221–271. Wien.
  • Oppenheimer, J. (1926): Der Malm der Stránská skála bei Brünn.
  • ― Časopis Moravského Musea v Brně, Vědy přírodní, 24, 1–31.
  • Oppenheimer, J. (1932): Der Malm des Hadyberges bei Brünn.
  • ―  Verhandlungen des Naturforscheden Vereines in Brünn. Bd. 32. Sitzungsberichte, pag. 35.
  • Polák, A. (1956): SOUPIS LOMŮ ČSR. Číslo 50, list Brno (4357).
  • ―  Ústřední ústav geologický. Nakladatelství Československé akademie věd. Praha.
  • Poul, I., Janečka, J. & Melichar, R. (2009): Strukturně geologická pozice svrchnojurských vápencových „bradel“ a slepencových horizontů v okolí Jasenice: součást jednotky ždánicko-podslezské anebo slezské?
  • ― Acta Musei Moraviae, Scientiae geologicae, 94, 141–150. Brno.
  • Price, G. D. (1999): The evidence and implications of polar ice during the Mesosoic.
  • ― Earth-Science Reviews, 48, 3, 183–210.
  • Price, G. D. (2009): Mesozoic Climates.
  • ― In: Gornitz, V. (ed.): Encyclopedia of Paleoclimatology and Ancient Environments, 554–558. Springer.
  • Schneider, S., Harzhauser, M., Kroh, A., Lukeneder, A. & Zuschin, M. (2012): Ernstbrunn Limestone and Klentnice beds (Kimmeridgian-Berriasian; Waschberg-Ždánice Unit; NE Austria and SE Czech Republic): state of the art and bibliography.
  • ― Bulletin of Geosciences, 88, 1, 105–130. Vienna.
  • Suk, M., Blížkovský, M., Buday, T., Chlupáč, I., Cicha, I., Dudek, A., Dvořák, J., Eliáš, M., Holub, V., Ibrmajer, J., Kodym, O., Kukal, Z., Malkovský, M., Menčík, E., Müller, V., Tyráček, J., Vejnar, Z., & Zeman, A. (1984): Geological history of the territory of the Czech Socialist Republic.
  • ― Geological Survey, Praha.
  • Uhlig, V. (1881): Die Jurabildungen in der Umgebung von Brunn.
  • ―  Beiträge zur Paläontologie Österreichs-Ungarns und des Orients, 111–182

 

Přílohy

Zveřejnění proběhne na konci května tohoto roku.